Jedenácti státy USA (+ D.C.) a dvěma kanadskými provinciemi za 16 dnů (New Jersey, New York, Delaware, Maryland, District of Columbia, Virginia, Pennsylvania, Ohio, Michigan, Ontario, Québec, Vermont, New Hampshire, Massachusetts)

Asi bych měl pokračovat svými pocity se získáváním kanadského víza. Jenže, třeba tam ještě někdy budu chtít jet, takže jen faktografie: o kanadské vízum se žádá na kanadském konzulátu (Praha 6, Mickiewiczova ul. 6, tel. 2431 1108, fax 2431 0294), což je na Letné u Špejcharu směrem k Pražskému hradu, na dvoustránkovém a velice podrobném dotazníku, ke kterému je nutno (nebo alespoň se to doporučuje) přiložit nějaký důkaz o movitosti žadatele, buď výpis z účtu nebo xeroxovou kopii kreditní karty, potvrzení zaměstnavatele žadatele o čerpání dovolené, případně kopii živnostenského listu. Samozřejmě je nutno přiložit potvrzení o zaplacení vízového poplatku ve výši 75 CAD. Tuto kupu papírů společně s pasem pak za vás na konzulát může donést kdokoli a též kdokoli si může pasy s vízem téhož dne odpoledne vyzvednou – samozřejmě, pokud si konzul nezatouží právě s vámi popovídat.

Ještě před odjezdem jsme byli Cestovní kanceláří pozváni do jejího sídla na setkání účastníků zájezdu. Je to kus cesty, ale rozhodli jsme se udělat s výlet a jeli jsme tam. Asi nejužitečnější informace, kterou jsme tam dostali, bylo to, že i jednorázové kanadské vízum platí po celou dobu jednoho pobytu v USA a Kanadě, tedy od vstupu na území některého z obou států až do odjezdu, a že tedy nebudou žádné problémy, budeme-li přecházet z kanadského území do USA a zpět do Kanady, jak se plánovalo u Niagary. Majitel Cestovní kanceláře sice působil dojmem člověka, který všechno zná, všude byl, od všeho má klíče a myši umí chytat do pytlíku od mouky, jenže na můj e-mail se žádostí o itinerář cesty odpověděl až po třetí urgenci, a to ještě jen proto, aby mi napsal, že „itineráře oni nedávají“. Teď už vím, proč! Poměrně dobře zpracovaný program je sice v katalogu, jenže tam je v opačném směru. Dodnes mi není jasné, proč CK publikuje itinerář, který jede za rok jen jednou, a ne směr, který jede čtyřikrát. Pokusil jsem se vytvořit si na základě katalogu a seznamu hotelů, který nám CK s předstihem poslala faxem, vlastní itinerář, strávil jsem tím celou neděli, ale bez valného výsledku. Není to záměr Cestovní kanceláře, jak se vyhnout odpovědnosti vůči klientům kvůli nedodržení programu? Zdá se totiž, že druhé jméno této Cestovní kanceláře je „improvizace“.

Naše cesta měla začít v úterý 8. května ráno zazvoněním budíku nařízeném na 5. hodinu. Jenže naše dcera měla takový strach, abychom nezaspali, že nám volala již ve tři čtvrti na pět! Na letišti jsme byli těsně po šesté, v odbavovací hale již byl zástupce Cestovní kanceláře s letenkami a kartami na pojištění a nově též s potvrzením o pojištění cestovní kanceláře proti úpadku. Odbavení bylo bez problémů, podávali jsme jen jedno zavazadlo, velký kufr, zatímco malý letecký kufřík na kolečkách si bereme sebou do letadla, pro jistotu, kdyby se snad velké zavazadlo ztratilo Ve free-shopu si na cestu kupujeme láhev whisky a po sedmé hodině nastupujeme do letadla. Jedná se o společný let ČSA/Alitalia číslo OK718/AZ7515, letoun Boeing 737-400 ČSA, odlet 7,30. Ve skutečnosti letadlo odlétá až po osmé hodině, ale to nám vůbec nevadí, protože v Miláně stejně budeme čekat přes pět hodin na přípoj. Po snídani přistáváme v Miláně. Je 9,15 a spoj do New Yorku, či spíše na jedno z menších letišť v jeho okolí, Newark ve státě New Jersey, nám letí ve 14,35!

Letiště Malpensa v Miláně leží asi 30 km od města, ale majitel Cestovní kanceláře nám nedoporučoval, abychom tam během čekání jezdili, protože bychom se prý nemuseli stačit včas vrátit. Při zpátečním letu jsem ale u letiště zahlédl jakýsi monorail, takže mne napadlo, zda mezi letištěm a městem nejezdí vlak, dokonce snad rychlodráha, imunní vůči silničním zácpám, a že by tedy nebylo od věci se přece jenom pokusit do Milána zajet a tak si zkrátit jinak nekonečné čekání. Takto jsme si během něj dali několikrát kapucino a já navrch pizzu se čtyřmi sýry a pokecal jsem si tukem kalhoty. Pozorovali jsme „Nové Rusy“, jak nakupují koše vína a ohromné kusy parmezánu. Také jsme zkonzumovali svačinu, kterou jsme si „pro jistotu“ vzali sebou a kterou – jak je snad dostatečně dobře známo – jsme nesměli vzít sebou, protože dovoz potravin živočišného a rostlinného původu je do USA PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN.

Let je opět „nesnesitelně“ dlouhý – přibližně 8 hodin. Po odečtení časového posunu tedy přílet do Newarku v 16,50. Bezproblémový průchod imigrační kontrolou, vyzvednutí kufru, rutinní otázka celníka: „Vezete nějaké potraviny?“, stejně rutinní záporná odpověď, a jsme venku z odbavovacího prostoru. Jenže: NIKDO TAM NEČEKÁ!! ANI ŽÁDNÝ VZKAZ!!! Protože jsme věděli, že na nás bude průvodce čekat až v New Yorku, podle doporučení CK jsme se sami snažili se dát dohromady, abychom mu tak usnadnili jeho práci. Po hodině čekání, kdy už černý humor účastníků nabíral zoufalé tóny, jsem se rozhodl pokusit se zavolat hotel Pennsylvania, zda tam máme rezervované pokoje a zda by pro nás neposlali autobus. Výsledek byl ten, že jsem přišel o dva čtvrťáky. Potom jsem požádal o pomoc zřízence, který běhal po letišti s vysílačkou. Ten mne poslal za „paní přes shuttle“, která mi zase doporučila, abych šel do informací (CONSIERGE) a pokusil se spojit s hotelem, protože „naprostá většina newyorkských hotelů skutečně má své vlastní shuttle-busy, kterými zajišťuje dopravu hostů z letiště a na letiště“. Pokud se mi to nepodaří, ráda mi zajistí autobus za $11,50 na osobu, i s kufry. V informacích se mne ujal starší pán jménem George, který se nejprve snažili ověřit mé telefonní číslo do hotelu, ale nemohl je v telefonním seznamu najít. Po několika minutách již na našem problému pracovalo celé osazenstvo informací, celkem 5 lidí, a Pennsylvania Hotel našli pod jménem New York Pennsylvania Hotel. Opět nikdo nebral telefon. V tom okamžiku ale pro mne přiběhli, že průvodce přišel. Podotýkám, že jsem tedy u toho nebyl, ale podle vyprávění průvodce přišel, rozhlédl se, a když uviděl skupinku vystrašených lidí, zamířil k ní a zeptal se, zda jsou Cestovní kanceláře a čekají na něj. Po kladné odpovědi jen prohlásil, že za chvilku přijede autobus, aby se přesunuli ven z letiště. Když se první konsternovaný účastník probral a zeptal se jej, zda mu není hloupé, že na něj 25 lidí přes hodinu bez jediného slůvka vysvětlení čeká, prý jen prohlásil, že vezl na letiště jinou skupinu, že za to nemůže, že za to může doprava a že s tím se musí v New Yorku počítat. Na otázku, proč s tím nepočítal on a nechal nás tak dlouho čekat, jen neochotně prohlásil, že se omlouvá. Jenže já si myslím, že to je neomluvitelné a že alespoň mohl komukoli na letišti zavolat a oznámit, že přijede později. Na základě svých zkušeností se odvažuji tvrdit, že by nám tento vzkaz určitě někdo vyřídil. Jenže tento průvodce, říkejme mu Jan, i při jiných příležitostech ukázal, že organizace nepatří k jeho nejsilnějším stránkám.

Vyvedl nás před letiště, kam za chvilku přijel autobus s klimatizací a americkým řidičem. Jedeme v dopravní zácpě po New Jersey Turnpike a Lincolnovým tunelem na Manhattan, kde je na rohu Sedmé avenue a 33. ulice hotel Pennsylvania. Leží hned naproti Madison Square Garden a Penn (Pennsylvania) Station (také jej původně v roce 1919 postavila Pennsylvánská dráha), jen co by kamenem dohodil od kdysi nejvyšší stavby světa, Empire State Building, a největšího obchodního domu na světě, Macy’s. K cenám se připočítává spotřební daň (sales tax: 13,25%) a pobytová daň (occupancy tax) ve výši $2 za osobu a noc.

Dojeli jsme tam po 20. hodině. Máme pokoj 1646 (z více než 1700 pokojů v hotelu), poměrně omšelý a ne zcela čistý. V New Yorku jsem opravdu bos po koberci nechodil! Protože jsme domluvení, že se s průvodcem sejdeme v devět v hale, mezitím tedy jdeme rychle ven koupit nějakou vodu a pivo! Také jsme se pokusili na Penn Station najít lékárnu (Pharmacy), kde jsme posledně koupili velkou láhev aspirinu, ale marně. Alespoň jsme si koupili dva sladké koláče (danish) po $1,50. Mezitím udeřila devátá a my jsme šli na Empire State Building. Cestou Jan neustále vykládá o New Yorku, což je fajn, jenže když mluví, tak se přitom zastavuje, a protože já jdu dál, tak na ně musím čekat! Protože je již poměrně dost pozdě večer (i když jsem se nedávno dočetl v reportáži nazvané Jak New York vstává, něco o tom, že „New York nikdy nechodí spát“), je otevřen již jen hlavní vchod. Proto musíme celou budovu obejít až na Pátou avenue, nejprve vyjet pohyblivým schodištěm do prvního patra a pak zase jiným schodištěm sjet do podzemí, kde si kupujeme lístky po $9. Nahoru vyjíždíme dvěma výtahy, nejprve jedním do 80. patra a pak ještě druhým, menším, na vyhlídkovou plošinu v 86. poschodí, ve výši 320 m. Protože je pozdní večer, nejvyšší vyhlídka ve 102. poschodí je uzavřená.

Empire State Building byl slavnostně otevřen 1. května 1931, když president Herbert Hoover stisknutím knoflíku ve Washingtonu zapnul jeho osvětlení. V letech 1930-1973 byl nejvyšší stavbou světa. Protože byla krize a byl dostatek pracovní síly, byl postaven za rekordních 15 měsíců. Výkopové práce byly zahájeny 22.ledna 1930 a vlastní stavba 17.března 1930. Kromě útoku filmového King Konga stavba poněkud utrpěla i ke konci 2.světové války v roce 1945, kdy ji poněkud poškodil americký bombardér B-25, který do ní v husté mlze narazil ve výši 79.poschodí.

No a pak zase dolů, odmítáme nabídku řidičů několika asi osmimetrových limuzín („limo“), že nás za $5 povozí hodinu po městě (tedy: když každý z nás zaplatí $5), a jdeme do hotelu, kde už na mne čeká vychlazené pivo, panák whisky, a postel!

Ráno běžím do automatu v hotelové hale koupit koblihy a kávu ke snídani, protože sraz na prohlídku je již v 7,30. Skutečně jsme se všichni sešli včas a jedeme metrem na South Ferry. Metro je v New Yorku doslova dlouhé, široké a v jistém smyslu i bystrozraké! Houští linek je pro krátkodobého návštěvníka spíše nepřehledné, ale pokud jim rozumí, může se stoprocentně spolehnout na informace, které dostane od pokladníků. V metru se platí žetony (tokens) po $1,50, jeden žeton na každý vstup do metra. Co jsme nevěděli a co nám ani průvodce neřekl, je, že již nějakou dobu existují i v newyorkském metru předplatní jízdenky. Obvyklá snad ani není nijak zvýhodněná, protože se z ní jízdné při každém použití prostě odečítá. Ovšem existuje tu kouzlo zvané Metro Fun Cards, určené (též) pro turisty, které za cenu $4 dovolí jezdit libovolně po celý den metrem i autobusy, a to až do 3 hodin do rána následujícího dne. Prodávají se v automatech přímo na stanicích metra a podle reklamy i v některých hotelech.

Stanice South Ferry přímo navazuje na nástupiště na přívoz na Staten Island. Přívozní lodě vypadají jako několikapatrové činžáky a taky se tak pohybují. Dříve stála jedna cesta čtvrťák, dnes je prý zadarmo: magistrát se tak snaží snížit počet automobilů v metropoli, a hlavně na přístupových cestách k ní, které jsou – a nejen ve špičce – beznadějně ucpané. My jsme ale nešli „s davem“, spíše „proti davu“, protože je ráno a lidé spěchají do práce na Manhattan, a uhnuli jsme doprava na Battery Park. Ten se nachází na špičce Manhattanu a stojí v něm „starověký“ Clinton Castle (nemá nic společného s Billem Clintonem), kde se prodávají lístky na přívoz na Liberty Island a na Ellis Island ($8). Na Liberty Island stojí Socha svobody a Ellis Island býval první povinnou zastávkou všech přistěhovalců, které zde třídili na přijatelné a nepřijatelné. Nepřijatelní byli zejména lidé dříve trestaní a nemocní, ale prý jich nikdy nebylo více než pět procent. Nyní je na Ellis Island muzeum přistěhovalectví.

Pokladna v Clinton Castle se otevírá v 8,30 a první loď jede v 9 hodin. Toto je velmi důležitá informace, protože jen ten, kdo se na Liberty Island přijede první lodí a k Soše svobody dorazí pokud možno s první vlnou návštěvníků, má šanci se na ní dostat bez velice dlouhého čekání. (Při naší předcházející cestě do New Yorku jsme toto nevěděli a okolo poledne již byla fronta na sochu 4 a půl hodiny! A to bylo v březnu!) Koupili jsme si lístky a Jan nám velmi zajímavě vykládal o historii New Yorku a Manhattanu a obou ostrovů. Mne přitom ale znervózňovalo, že jsme přitom stáli mimo frontu, která se mezitím vytvořila u přístaviště. Co když se na první loď nedostaneme? Jan mne „s nadhledem“ poučil, že nezáleží na tom, kdo je první na lodi, ale kdo vyjde první z lodi. (Měl pravdu!) Konečně jsme se tedy postavili do fronty, jenže nás neustále předbíhali celé výpravy, kterým lístky zřejmě předem koupili jejich vedoucí. Naštěstí se zdá, že loď bude dost velká pro všechny. Jan nám doporučil zdržovat se poblíž východu z lodi. („Než si japonští turisté sochu zblízka vyfotografují, vy už budete stát ve frontě!“) Jenže stejnou instrukci dostalo asi 150 amerických středoškoláků, kteří se hned po nástupu velice „neamericky“ tlačili a strkali na přídi u výstupu a vůbec nedbali na žádosti posádky, aby „si postoupili dále do vozu“. Nu což, strkali a tlačili jsme se s nimi a díky tomu jsme opravdu stáli ve frontě na sochu až vpředu.

Zde je třeba vědět ještě další věc a tuto informaci jsme od Jana dostali a jsme mu za ní vděční, protože tam žádné označení není: pokud se chcete jen nechat vyvést výtahem na podstavec sochy, jenž tvoří asi polovinu výšky celé konstrukce, postavte se do pravé fronty. Ta jde rychleji a obvykle bývá o něco delší. Pokud ale stojíte o to, vyšlapat až na nejvyšší veřejnosti přístupný bod, to je do čelenky (koruny) Sochy svobody, musíte se postavit do levé fronty a připravit se na zdolání 354 schodů, t.j. asi 22 pater průměrně urostlého domu. Tyto výstupy nelze kombinovat, kdo by chtěl absolvovat oboje, musí si frontu vystát dvakrát! (Až nahoru sice vede výtah, ale ne pro veřejnost.) Slabší povahy (včetně mne) mohou mít potíže s výškou i se stísněností prostor. Bylo to kdesi v nohách sochy, kdy na mne dopadl velmi intenzívní pocit, že se musím zastavit a začít řvát; asi klaustrofobický šok, kombinovaný s intenzívním strachem, že se tam někde zašprajcnu a nebudu moci nahoru ani dolů. Naštěstí výstup není díky množství lidí příliš rychlý, takže jsem neměl problémy s dýcháním (jde se totiž stylem krok-sun-krok po jednom schodu s možností občas si kratičce odpočinout). Záchvat strachu jsem tedy překonal a vylezl až nahoru. Naštěstí jsme šli v jakési mezeře mezi skupinou mladých kluků a několika páry starších turistů, takže ve vyhlídkové kupoli v hlavě sochy bylo jen pár lidí, nebyla tu tlačenice a nikdo na nás nespěchal, abychom už-už uvolnili místo dalším lezcům. V klidu jsme se vyfotografovali a nastala cesta dolů. Nic příjemného to pro mne není, zase pohledy dolů do nekonečné hloubky a zpocené dlaně klouzající po vyleštěném bronzovém zábradlí, ale dobře to dopadlo. Ještě obejít korunu podstavce a vyfotit si poněkud zamlžené panoráma Manhattanu a siluetu mostu Verazanno-Narrows Bridge, totéž z cesty okolo ostrova zpět k přístavišti, a naloďujeme se na přívozní parník na Ellis Island.

Ellis Island stojí ve stínu slavnějšího Liberty Island a podle mého názoru oprávněně. Věřím, že pro někdejší přistěhovalce (a kdo není v Americe přistěhovalcem?) tu nějaký emociální náboj bude, ale turisticky toto místo zajímavé není. V prvním poschodí přijímací budovy je Selekční sál s řadami dřevěných lavic, na kterých přistěhovalci čekali na rozhodnutí imigračních úředníků, kteří měli právo poslat je na schodiště „do ráje“ a k vytoužené svobodě, ale i „zpět do pekla“ k deportaci. Na stěnách dalších sálů i v počítačích přístupných na několika terminálech jsou seznamy přistěhovalců. Na jiných počítačích jsou zase seznamy „trustees“, t.j. mecenášů muzea přistěhovalectví. Po krátké přestávce na Ellis Island (lodě jezdí asi po 20 minutách) pokračujeme zpět na Manhattan.

Z Battery Park pokračujeme směrem k Wall Street, okolo oploceného Bowling Park, kam si prý angličtí gentlemani chodili v poledních přestávkách „hodit kuželky“. Na severní špičce Bowling Parku stojí ohromná bronzová socha býka, prý symbol agresivního bankovnictví. A odtud už je to jen pár kroků k Trinity Church, prvnímu anglikánskému kostelu v New Yorku, který stojí na západním konci Wall Street. Prošli jsme Wall Street – okolo Federal Hall, kde byl George Washington inaugurován prvním americkým prezidentem (jeho socha se tyčí před portálem Federal Hallu). Napravo v ulici Broad Street zůstala fronta na New York Stock Exchange: vstupenky se zde bezplatně vydávají v jednom vchodu (jedna fronta) a pak podle časového určení lístků návštěvníci stojí ještě jednu frontu, která se na rozdíl od první točí okolo celého bloku a čekání tedy trvá déle než hodinu. Prošli jsme až k Water Street, kam kdysi dosahovala voda Východní řeky. Po Water Street jdeme až k Pier 17, molu č. 17, které bylo přeměněno na zábavní a restaurační zařízení. Je odtud výhled na sever po Východní řece, k Brooklynskému mostu a k Manhattanskému mostu. Na Pier 17 jsme dostali volno na oběd. Většina si dala „cajun chicken“, kuře v pálivé omáčce, které jim doporučil Jan. Já si na Pier 17 vždycky (už dvakrát!) dávám půl tuctu ústřic.

Na odpoledne mělo několik lidí zaplacený výlet vrtulníkem nad Manhattanem. Nám bylo doporučeno, abychom si to nekupovali, protože to trvá nějakých 12 minut a celkově to nestojí zato. Po letu ještě někteří účastníci jeli autobusem do Atlantic City. V katalozích se Atlantic City popisuje jako Las Vegas východu, ale podle rozpačitých reakcí těch, kdo tam jeli, si myslím, že i oni již viděli něco lepšího. Přitom Atlantic City není tak daleko od následující trasy zájezdu, takže se tam případně mohla udělat krátká zastávka cestou do Washingtonu.

Na večeři jsme nostalgicky zašli do Deli na rohu 8.avenue a 34.ulice, kde nám minule moc chutnalo. Tentokrát ale nic moc. Hlavně, téměř vše bylo studené a pultu se suši jsem si všiml pozdě, když už jsem měl nabrané jídlo. „Delis“ jsou vlastně lahůdkářství, kde se jídlo kupuje na váhu za jednotnou cenu. V praxi to vypadá tak, že si podle předpokládané konzumace vezmete malou nebo velkou plastikovou misku, kterou si pak podle vlastního uvážení a chuti naplníte – podle toho, jak máte velké oči – nejrůznějšími dobrotami: masem, zeleninou, ovocem, přílohami, omáčkami, atd. Misku potom prodavač zváží a vy zaplatíte. Tehdy byla cena asi $6 za jednu libru (přibližně půl kilogramu). Nápoje, sendviče a již zmíněné suši se platí zvlášť, od kusu.

Po jídle jsme se vydali po Broadwayi na sever a došli jsme až na Times Square, a pak po 42.ulici na 5.avenue až k Rockefellerovu Centru. Už se nebruslí. Cestou zpět po 7.avenue jsme si koupili pár piv. Večer už bylo nutno zabalit kufry.

Budík jsme si dali na sedmou hodinu. Na snídani jsme šli – také nostalgicky – do Blimpie na druhém rohu 8.avenue a 34.ulice. Dali jsme si každý jeden bagel (obloženou kulatou housku s dírou uprostřed), kávu a pomerančový džus. Když se naše skupina v hale hotelu sešla, vyrazili jsme pěšky po 33.ulici až na západní stranu (West Side), kde je na 12.avenue přístaviště vyhlídkových lodí. Stojí to, tuším, $10 a pokud si necháte lístek, dostanete na něj příště slevu. Při nastupování na loď se musíte vypořádat s jistým Rusem, který poměrně nekompromisně trvá na tom, že si vás vyfotografuje a po návratu lodi se vám pokusí vaší fotografii za $20 prodat. V našem případě měl smůlu, nikdo z nás neměl chuť mu postát. Stejně bychom si fotku nekoupili. On se rozzlobil a velmi nevybíravými výrazy častoval svou, také ruskou, asistentku, která se jen bránila: „Přece se s nimi nebudu hádat!“

Loď nejprve pluje po řece Hudson na sever a lodní průvodce anglicky a francouzsky (na lodi je i skupina francouzských turistů) popisuje stavby a mrakodrapy na Midtown (středním) Manhattanu: Empire State Building, Citicorp Building, a nejkrásnější ze všech, Chrysler Building s věží, napodobující kryt chladiče automobilu. Mimochodem, prý byl Chrysler Building krátkou dobu nejvyšší budovou světa, než jej v roce 1931 předhonil ESB. A protože Chrysler Building byl dokončen jen 13 dní před Černým pátkem na newyorkské burze, říká se, že jeho stavba ukončila jednu etapu, dokonce snad éru, hospodářského rozvoje Spojených států. Potom se loď obrátila a vyrazila na jih, cestou obeplula Ellis Island a Liberty Island a pak zahnula doleva a vplula do Východní řeky. Od řeky je Lower (dolní) Manhattan velmi fotogenický, Twin Towers vystupují ze shluku svých menších bratříčků a nad tím vším kraluje dvojitá brána Brooklyn Bridge. Pluli jsme okolo Chinatownu, Little Italy a Little Germany až na East Side, kde je sídlo Organizace spojených národů. Od vody nic moc! Loď se opět otočí a vrací se stejnou cestou. Moc hezký výlet, který je navíc v ceně zájezdu.

Jenže pak nastal problém. V ceně vyjížďky je i následný odvoz autobusem po třech předem daných trasách, které prakticky pokrývají celý Manhattan. My jsme se vydali autobusem směřujícím na 5.avenue. V tom ten problém nebyl. Šlo totiž o to, že v hotelu Pennsylvania je nutno uvolnit pokoje do 12 hodin v poledne a proto úderem 12. hodiny počítač zruší kódy zámků a nikdo, kdo se o to pokouší „starou“ kartou, se do pokoje nedostane. My jsme sice na přesun měli půl hodiny, jenže nejprve jsme čekali na řidiče, pak se náš autobus musel probíjet zacpanými ulicemi, takže na dohled k hotelu jsme dorazili pár minut před polednem. Nečekal jsem, až autobus dojede až před hotel, požádal jsem řidiče, aby mi otevřel dveře a poslední část cesty jsem absolvoval pěšky. Ne že bych běžel, ale šel jsme dost rychle a pokoj jsem otevřít stihl. Asi třem lidem ze skupiny se to nepovedlo, dvěma se podařilo získat přístup po domluvě v recepci, ale jeden pár prý musel čekat na zámečníka, aby jim otevřel. Jan, který nás doprovázel na lodní projížďku a který se měl v prvé řadě postarat o to, aby taková situace vůbec nenastala, protože věděl, že projížďka trvá 90 minut, mezitím odešel pro minivan, který měl kdesi zaparkovaný. Druhý průvodce, říkejme mu třeba Libor, jenž právě přijel a se kterým jsme se tedy setkali vlastně poprvé, také nebyl k dispozici, protože si „šel hodit pohledy do schránky“. Domnívám se, že bylo na místě buď se domluvit se správou hotelu, aby nás v pokojích nechali o chvilku déle, nebo nás prostě požádat, abychom si zavazadla (která jsme stejně měli sbalená) ještě ráno snesli dolů a uložit je v hotelovém skladu. Všechny americké hotely takové zařízení mají a hosté je běžně využívají!

Asi ve 12,45 přijel Jan s druhým minivanem. Kdo neví, co je to minivan, ať si představí mrňavý autobus pro 14 lidí a řidiče, se sedadly bez opěrek na hlavu (zdánlivá maličkost, ale zkuste si v tom zdřímnout!), bez zavazadlového prostoru (ve skutečnosti bez jakéhokoli prostoru), kde se normální člověk pohybuje v předklonu a kde není místo ani na baťůžek se svačinou. Naštěstí Cestovní kancelář ve svých minivanech přepravuje zavazadla pod plachtou na střeše. Po této zkušenosti si myslím, že cestovat minivany po Americe asi není nejlepší nápad. Ne všichni účastníci se mnou asi budou souhlasit, ale v mém věku a s mojí postavou bych přece jen dal přednost pohodlnější dopravě.

Naložili jsme tedy kufry na střechu, nasedli a v 1 hodinu vyjeli na „okružní jízdu“ po New Yorku. Nejdříve jsme jeli jsme po 7.avenue na jih, pak po 8. na sever až do Harlemu, okolo Central Park, Dakota Apartments, kde byl zavražděn John Lennon a ke kostelu Saint John the Divine. Jenže jsme tam ani nezastavili a hned se vydali po 5.avenue opět na jih, na Lower Manhattan. Byla dost hustá doprava, takže až asi po půl hodině poskakování a popojíždění jsme projeli Lincoln Tunnel do New Jersey. Asi po hodině jízdy jsme zastavili na oběd.

Dále projíždíme New Jersey a orientujeme se jen podle ukazatelů. Naděje, že bychom snad mohli cestou zastavit v některém z měst, okolo nichž projíždíme (Philadelphia, Wilmington, Baltimore) se ukázala lichou. Libor nám občas něco řekl do mikrofonu, ale když nás začal upozorňovat na věci, které byly v New Yorku, Miki se na něj obořil, že „to jsme se snad měli dozvědět v New Yorku a ne cestou do Washingtonu“. Libor se urazil a řekl, že v tom případě on „nám vlastně nic říkat nemusí“, a odmlčel se. Slušně jsem jej požádal, aby svůj přístup přehodnotil, protože toho má dost co napravovat za pochybení svého kolegy v New Yorku. Myslel jsem, že to vzal, jenže asi ne, protože pak opravdu mluvil jen, když jsme vjížděli do nějakého města. Později jsme se od druhé skupiny dozvěděli, že Jan naopak velmi často používal náhlavní mikrofon zabudovaný v autě, který mu umožnil mluvit i při řízení, a svojí skupinu neustále informoval o cestě a jejích zajímavostech. My jsme takové štěstí neměli. Byly dokonce dny, kdy Libor mikrofon vůbec nepoužil. Přestože mu příslušné znalosti jistě nechyběli, protože když už se odhodlal nám něco říci, jeho výklad (stejně jako u Jana) byl zajímavý a informativní. Moc se v tomto směru ale nenamáhal a vlastně se jen „vezl“.

Zde musím poznamenat, že naši dva průvodci a současně i řidiči minivanů, přestože jsou oba Češi a přestože jsou to jinak sympatičtí lidé a příjemní společníci, snad spolu během zájezdu z nějakého důvodu vůbec nemluvili. Nevím, zda nemluvil Libor s Janem nebo Jan s Liborem, ale je fakt, že se nedokázali domluvit na každodenním cíli cesty a na způsobu, jak se tam dostat, na frekvenci a místech zastávek, ale dokonce ani na koncepci zájezdu a výkonu své funkce řidičů a průvodců. Libor od samého počátku odmítal dělat jakákoli samostatná rozhodnutí, protože prohlašoval, že vedoucím zájezdu je jeho kolega. Proto jsme vlastně neustále sledovali první vozidlo a při všech zastávkách jsme se připojovali k Janovi, který nám tak dělal průvodce při pěších prohlídkách. Ten naopak zastával názor, že každá skupina je více-méně autonomní a společně se obě mají scházet pouze na nocleh. Tuto naprostou neexistenci koncepce dokládá příhoda, když se Libor nestačil v Bostonu včas zařadit do odbočovacího pruhu a Jan s autem se nám ztratili. Libor se pokoušel spojit se s Janem pomocí kapesního počítače, jenže když jsme nakonec Jana a jeho skupinu náhodou potkali, ten se jen zasmál: „Já si elektronickou poštu nevybírám!“ Z toho jsem pochopil, že ho osud naší skupiny zase až tak nezajímá. Jedná tak vedoucí zájezdu?

My ale jedeme dál, prakticky podél hranic s Pennsylvanií a jen tak růžkem přejíždíme po Delaware Memorial Bridge přes (snad nejmenší americký) stát Delaware a pak hned do Marylandu. Objeli jsme Washington D.C. po „Beltway“, okružní silnici okolo města, a v sedm večer jsme u hotelu. Jmenuje se Days Inn Capital Beltway a nachází se na křižovatce asi 10 mil od Washingtonu, s benzínkou, dvěma restauracemi, obchodem se stavebninami a jedním s potravinami, a také se speciálním obchodem, kde se prodává jen alkohol. Bydlíme v přízemí s výhledem na bazén, který je ale obehnaný plotem a není v provozu.

Vysprchovali jsme se a šli do Wendy’s na večeři. Jan nám doporučil chili, malé za 90 centů, velké na $1,20. Dali jsme si ho se sýrem a k tomu salát a hranolky a bylo to boží. Pak jsme ještě šli do 7-11 (to je takové hokynářství otevřené 24 hodin) pro pití, ale neprodává pivo. Obchod s alkoholem mezitím bohužel zavřel.

Vstávali jsme v 6,30 a v 7 jsme šli na snídani do McDonald’s, ale předtím jsme si v recepci vyzvedli poukázky na „complimentary coffee“ (šálek kávy zdarma jako pozornost podniku) a tu jsme si vzali do McDonald’s sebou. O Americe je třeba vědět jednu velice důležitou věc: neplatí zde klišé a společenská tabu běžná v Evropě. Pokud člověk něco chce, má o to slušně požádat. Nejhorší, co se může stát, je že to nedostane. Nikdo se na vás nebude pohoršovat, pokud se budete chovat přirozeně a případně i trvat na svých právech a vůbec se nemusíte stydět jen proto, že v Evropě „se to nedělá“. Dali jsme si „ham & egg & cheese bagel“ (kulatou housku se šunkou, vejcem a sýrem) a „Spanish bagel“ s omeletou z vejce a zeleniny.

V 8 hodin jsme se nalodili do minivanů (tentokrát bez zavazadel, protože zde budeme ještě jednu noc spát) a vyrazili do Washingtonu. (Tato kapitolka bude o něco delší, nejen proto, že Washington je skutečně impozantní město, které mám rád, ale i proto, že jsem si jeho popis dovolil zkombinovat s dojmy ze svého předcházejícího pobytu.

S Kolumbijským okrskem se to má tak: když bylo asi před 200 lety rozhodnuto, že bude postaveno nové hlavní město Unie, našlo se právě toto místo – v té době bažinatý a nevábný pozemek na soutoku řek Potomac a Anacostia. Byl zde vytýčen čtverec o straně 10 mil – při severojižní orientaci mapy stojí na jednom rohu – částečně v severním státě Maryland a částečně v jižní Virginii. Střed města, kde je Kapitol, sídlo Kongresu USA, byl umístěn do výběžku, na jehož konci se obě řeky stýkají. Podle grandiózního plánu francouzského stavitele Pierre L‘Enfanta se na sever, na jih, na východ a na západ roztáhly pravoúhle řešené „písmenkové“ (východ-západ) a číslované (sever-jih) ulice, tu a tam přeškrtnuté zdánlivě bez ladu a skladu hvězdicovitě nataženými třídami – avenues. I tyto ale mají při pohledu na plán svůj vlastní systém a – kromě jiného – umožňují výhodnější dopravu, než například důsledně pravoúhle řešený uliční systém Manhattanu v New Yorku.

Když už to slovo padlo, metru se ve Washingtonu skutečně říká „Metro“. Stanice označují vysoké černé sloupy s písmenem „M“ a s jejich názvem. Má čtyři linky: červenou, modrou, žlutou a oranžovou. Tyto pokrývají nejen Kolumbijský okrsek, ale zasahují i do Virginie a do Marylandu. Pod zemí se metro skrývá většinou jen v centru města, jinak se vynoří na povrch a stanice jsou v obřích betonových “hangárech”. Washingtonské metro je obrovské: stanice jsou často dvoupatrové – každý směr na jiném podlaží – a pokud se v jedné stanici linky křižují, je strop skutečně v nedohlednu. Připočtěte k tomu nedostatečné osvětlení a pochopíte poněkud stísněný pocit, který jsem zde míval. Jinak ale klobouk dolů před informačním a zabezpečovacím systémem: před příjezdem vlaku začnou blikat světla zabudovaná v hraně nástupiště a v čele nástupiště se rozsvítí barva linky, která právě přijíždí.

Nejlevnější jízdenka stojí $1,10, ale ceny narůstají se vzdáleností. A také podle denní doby – ve špičkách jsou vyšší (resp. jedete za stejnou cenu kratší vzdálenost), než „v sedle“, tedy mimo největší návaly. Cestující si před započetím jízdy musí sám na mapě najít výši jízdného z nástupní do výstupní stanice. Jízdenka má podobu kartičky o rozměrech asi 4 x 5 cm, na kterou vám výdejní automat vytiskne zaplacenou částku (až 20 dolarů) a turnikety pak samy odečítají projeté jízdné. Tak to dělají například Washingtoňané (angl. Washingtonians), pro něž je výhodné si zakoupit jízdenku třeba na počátku týdne, aby se pak nemuseli zdržovat nekonečnými frontami u výdejních automatů. Turniket vás do stanice nevpustí, nemáte-li na jízdence alespoň základní jízdné, a pak vás nepustí ven, pokud částka, kterou jste projeli, překračuje obnos na vaší kartičce. V tom případě je nutné u jiného automatu rozdíl doplatit. To lze udělat i před jízdou: automat od vás starý lístek přijme, částku na něm uvedenou vám započítá k dobru a na displeji tuto hodnotu ukáže. Vy pak vložením mincí nebo bankovek (nesmějí být příliš zmačkané a vkládají se podle návodu lícem nahoru, jinak je bankovka odmítnuta a zase vyjede) doplníte na požadované jízdné a automat vám vydá nový lístek.

My jsme, jak známo, jezdili minivany, které zde spojovaly výhody osobního auta a autobusu: mohli jsme ignorovat značky zakazující vjezd autobusů, ale na druhé straně jsme bez skrupulí využívali parkoviště autobusům vyhrazená. A hned při naší první cestě po Washingtonu jsme se mohli přesvědčit, jak důležité je správné řazení před křižovatkou a jak všemocní jsou místní policisté. Jak jsme tak jeli za sebou, dva bílé minivany s šedou plachtou na střeše, zrovna jsme pozorovali Washingtonské národní letiště na pravém břehu řeky Potomac, co by kamenem dohodil od Pentagonu a Arlingtonského národního hřbitova (ale už v jiném státě, jak zasvěcenci jistě poznali již z věty „na pravém břehu řeky Potomac“), Libor se nesprávně zařadil a pak se snažil Jana dohonit tím, že přejel do levého pruhu, místo aby pokračoval v pruhu pravém. A už tu byl policista a klidným, až znuděným hlasem začal Libora buzerovat. Policista: „Pane řidiči, jste si vědom…,“, Libor: „Já jsem tady cizí a asi bych zabloudil, kdybych neodbočil, jak jsme měli naplánováno…“ (Oba vozy mají floridskou espézetku.) Policista: „Vy asi patříte k tomu bílému minivanu, který tu jel před vámi, že? No, já už tady končím, ale ještě se dnes na policejní stanici setkáme, až vás tam přivezou kvůli nějaké těžké dopravní nehodě.“ Libor: „To ne, já už si dám pozor…“ Policista: „No tak jeďte …“

Toto se stalo před vjezdem na Arlingtonský národní hřbitov. Arlington je tedy washingtonská čtvrť nacházející se ve státě Virginia a Arlingtonský národní hřbitov je na vršku nad městem. V návštěvnickém středisku u parkoviště (V USA je u pamětihodností téměř vždy Visitors‘ Center, kde jsou mapy a plány zdarma) jsou obchody s pohledy a záchody. Vystoupáme asi do půlky kopce, kde jsou kousek od sebe pohřbeni dva asi nejznámější Američané: president John Kennedy a jeho bratr Robert. Johnův hrob je okázalejší a výpravnější, okolo bronzové desky s jeho jménem běží betonová zídka, na které jsou citáty z jeho projevů. Vedle něj je pohřbena i jeho žena Jacqueline a jeden syn. Robertův hrob dojímá jednoduchostí: pouze mnohem menší deska umístěná v trávě pod prostým křížem. I zde je mramorová nádržka s vodou ozdobená citáty. (Na hřbitově jsou stovky japonských turistů a tisíce amerických školáků na výletě.) Vylezli jsme na vršek kopce k Arlington House, který patřil generálu Lee a jeho rodině (nic moc – také tam většina návštěvníků ani nechodila), ale je odtud se shora vidět budova Pentagonu. Protože tam nepůjdeme, povězme si o něm něco zde.

Do Pentagonu, budovy Ministerstva obrany USA, se dostanete metrem. Stojí na virginské straně za řekou Potomac. Kromě své národně obranné a mezinárodně útočné funkce je Pentagon i jednou z turistických atrakcí Washingtonu. Ze stanice metra vede přímý východ, kterým se každé ráno tam a každý večer ven z tohoto města ve městě valí davy 23000 zaměstnanců, vojáků i civilistů, a další 3000 pomocných pracovníků. Pentagon se stavěl od 11.srpna 1941 do 13.ledna 1943. První úředníci se do budovy nastěhovali 29.dubna 1942. Samotná budova zabírá plochu téměř 12 hektarů (vnitřní „dvorek“ má 2 hektary) a stojí na pozemku o výměře 236 hektarů. Je tam 27 hektarů parkovišť pro deset tisíc vozů. Náklady stavby činily v roce 1942 50 milionů dolarů a pozemky byly zakoupeny za 2,5 milionu dolarů. K Pentagonu vede 30 mil dálnic a 21 mil nájezdů a mostů. Všechno dohromady prý stálo 83 milionů dolarů. Stavba je poměrně nízká (ve Washingtonu nesmí být žádná budova vyšší, než Kapitol): 23 metrů, 55 centimetrů a osm a půl milimetru (77 stop a 3 a půl palce). Zmíněných 23000 lidí má k dispozici 350 tisíc čtverečních metrů kanceláří a skladišť. Každá z pěti (proto Pentagon) vnějších stran budovy měří 280 metrů. Uvnitř je pak 28 kilometrů chodeb, na nich 691 fontánek na pití, 284 záchodů a 672 požárních hydrantů. Vertikální pohyb zaměstnanců obstarává 130 schodišť, 19 eskalátorů a 13 výtahů. Z 15000 žárovek a zářivek se jich denně 200 vyměňuje a čas měří 4200 elektrických hodin (pro dalších 2800 tu jsou zásuvky). V pětipatrovém Pentagonu složeným z pěti soustředných pětiúhelníků je 7748 oken o celkové ploše přes 28000 čtverečních metrů.

Zřejmě nejvýznamnějším bodem je Hrob neznámého vojína, kde neustále stojí čestní stráž a v určitých (bohužel jsem nezjistil jakých) intervalech zde probíhá její ceremoniální střídání. Tato akce začíná tím, že k mikrofonu přistoupí voják jako ze škatulky (američtí vojáci jsou vždy jako ze škatulky) a požádá přítomné, aby své chování přizpůsobili vážnosti chvíle. Při naší návštěvě ještě přesně instruoval přítomné vojáky i civilní návštěvníky, jakým způsobem, mají zdravit při hymnách, protože nešlo jen o prosté střídání stráží, ale o daleko větší slávu: věnec sem přišel položit „předseda japonských sil sebeobrany generál Takigači“. Trvalo to asi půl hodiny, včetně hymen a odchodu několika čet různých zbraní. Námořní pěchotě velela mladá černoška, která při povelech křičela více, než seržant, který komandoval vlajkonoše.

Pak rychle k autobusům a k Jeffersonovu památníku. Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti, úzký spolupracovník Benjamina Franklina a Johna Adamse při jednáních ve Francii a dalších evropských státech, která předcházela vyhlášení americké nezávislosti, se později stal 3.prezidentem USA. Jeho památník je kruhová mramorová stavba řeckého typu u Tidal Basin, přímo na břehu slepého ramene řeky Potomac. Asi třicetimetrová kupole skrývá šestimetrovou sochu Thomase Jeffersona, držícího v levé ruce text Deklarace. Na stěnách jsou bronzové desky s citáty z Jeffersonových děl. Stavba je umístěna na jižním rameni kříže, který tvoří Kapitol na východě, Lincolnův památník na západě a Bílý dům na severu. Leží přesně v ose Bílého domu a jeden z prezidentů, tuším, že Theodore Roosevelt, prý nechal vykácet průsek třešňovým sadem, který se mezi těmito dvěma stavbami rozkládá, aby na Jeffersonův památník neustále viděl z oken své pracovny.

Z mostu přes řeku jsou vidět další dvě významné stavby Washingtonu, komplex Watergate a Kennedyho centrum umění. Vzpomínáte si na aféru s odposloucháváním porad volebního štábu Jimmy Cartera, která stála tehdejšího prezidenta Richarda Nixona místo v Bílém domě? Tak to se vše odehrávalo v hotelu Watergate. Od řeky vypadá komplex Watergate, jehož součástí je i hotel, jako titěrná krajkovina. Hned vedle stojí veliká bílá krabice z carrarského mramoru. Podél řeky je lemována terasou a na druhé straně – tam, kde shlíží na malý parčík s nezbytným parkovištěm (malým, protože pod zemí jsou ohromné garáže) stojí řada asi desetimetrových mosazných sloupů, které drží střechu budovy. Kennedyho středisko umění bylo dokončeno v roce 1981 a je dotováno vládou i soukromými dary. Podle výše příspěvku vám Rada centra udělí jeden ze šesti titulů „mecenáše umění“. Asi se o to nebudete pokoušet, protože částka vysazená na získání nejnižšího stupně – „patron“ – je 25000 dolarů. Titulem „významný mecenáš umění“ se mohou pyšnit jen ti, kdo na jeho oltář obětují alespoň jeden milion dolarů. Ovšem i za příspěvek do 5000 dolarů můžete získat „titulek“ Přispěvatel.

V Kennedyho centru je pět divadelních scén a každý den se většinou hraje nejméně na třech z nich. Hlavní příčná chodba rozděluje celou budovu zhruba na dvě poloviny, je to takový řez mramorovým dortem, a svou výškou (protože je poměrně úzká) vyráží dech. Na tuto chodbu jsem si vzpomněl v New Yorku, kdy na mne po několik prvních hodin mrakodrapy v úzkých ulicích Manhattanu „padaly“. Zde je běl mramoru oživena vlajkami prý všech států světa.

Od Jeffersonova památníku přejíždíme k Lincoln Memorial, podstatně větší stavbě na Mallu, parku mezi Kapitolem a Lincolnovým památníkem. Prezident Abraham Lincoln osvobodil černochy a tím byl dán popud k rozpoutání občanské války Jihu proti Severu. Byl to jeden z největších amerických prezidentů, i když si v dětství musel podle pověsti v zimě zahřívat cestou do školy ruce horkou bramborou, aby potom v prstech udržel tužku. Jeho socha v nadživotní velikosti shlíží přísně a nadřazeně ze svého mramorového křesla v památníku v podobě řeckého chrámu. Opět zde přichází ke slovu bílý mramor na konstrukci památníku, jehož stěny jsou vyzdobeny Lincolnovými citáty, a několika tuctů schodů, které k němu vedou. Protože podloží Lincolnova památníků bývalo velmi bažinaté, jsou základy založeny pěkně hluboko, jak se lze přesvědčit skleněným oknem u paty stavby. Lincolnův památník také najdete na rubu jednocentové mince a pokud se vám tato mince dostane do rukou ještě poměrně nová, všimněte se na ní mezi prostředními sloupy jakoby droboučkého kazu. To je část poprsí prezidenta Lincolna. Tento smysl pro detail mne pobavil. Schodiště vedoucí k Lincolnovu památníku, které tvoří jakési přirozené jeviště i hlediště současně, je oblíbeným místem demonstrací a bylo i dějištěm závěru pochodu za občanská práva amerických černochů v roce 1963, kdy zde Martin Luther King proslovil svou slavnou vizi o sbratření.

Kousek dál na západním konci Mallu málem zakopnete o další památník. Skrytý ze severní strany pod úrovní okolního terénu a ani jinak nepoutající větší pozornost leží Památník veteránům vietnamské války. Na 70 tisíc jmen vyrytých na černých deskách z leštěného mramoru zapuštěných do země poněkud konfliktně vypovídá o vztahu Američanů k této zbytečné válce. Za některými jmény jsou křížky, to zde znamená, že ještě není veškerá naděje ztracena. Pokud je křížek vyplněn na kosodélník (diamant), pak byla smrt dotyčného vojáka potvrzena. Chodí sem rodiny obětí, ale místo květin kladou k patě desky americkou vlaječku. Stejné pruhy a hvězdy, pod kterými byla tato válka vedena tak zdobí symbolické hroby jejích obětí. Celkové vyznění památníku je spíše skromné a skrytě neokázalé, až stydlivé. To bylo trnem v oku skupině „uměleckých jestřábů“, kteří se rozhodli památník povznést. Sebrali peníze a nedaleko v keřích nechali postavit Památník korejské války, sousoší skupiny k smrti unavených amerických GI‘s vlekoucích se po louce. Přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že tu je něco nepatřičného. (V Arlingtonu stojí pomník námořní pěchotě a její úloze v 2.světové válce, Ivo Jima. Jak je vidět, není pomník jako pomník.)

Nedaleko odtud, před budovou Národní akademie věd na Constitution Avenue, stojí – či spíše sedí – zajímavá socha. Autor tohoto lehce nadživotního zobrazení Alberta Einsteina, sochař Robert Berks, na něj použil neobvyklou techniku úpravy povrchu. V malém parčíku jen pár kroků od monumentálního Lincolnova památníků se na několika žulových schodech rozvalil stařík celý, včetně kalhot, jakoby poďobaný od neštovic a lebedí si v odpoledním sluníčku, které pokrývá jeho tvář slavíčkovskými cákanci zlata. Je to klidná ulice a starý pán si tu jen tak sedí a hledí. Můžete si sednout na lavičku naproti a také jen tak na něj hledět, jak dlouho se vám bude chtít. Nebo si mu můžete sednout na klín, vzít jej kolem krku a nechat se tak vyfotografovat. Nijak se tomu nebrání. Je to taková funkční socha a líbil se mi nápad i jeho provedení. Takže někdy zase na shledanou, pane Einsteine! (Na říční straně Kennedyho centra naproti Theodore Roosevelt Island stojí ohromná hlava Johna Kennedyho od stejného tvůrce, takže tvář prezidenta je jakoby celá strupatá.)

Po krátké projížďce městem spojené s nákupem pohlednic a pití zastavujeme u Bílého domu. Jsme vlastně u hlavního vchodu do sídla amerických prezidentů, ale já jsem trochu zklamán, protože pro mne Bílý dům znamená pohled ze strany Oválné pracovny. Před Bílým domem probíhají dvě demonstrace současně: jedna proti jaderným zbraním a druhá pod heslem „Ať platí bohatí“. Zdržíme se jen pár minut a zase spěcháme dál. Pokud by bylo více času, lze Bílý dům navštívit. V parku před ním (či vlastně za ním) si ve Visitors‘ Center u Elipsy (na rohu D Street a 15.ulice) ráno vystojíte frontu na vstupenku na určitou hodinu a v tu pak projdete několik veřejně přístupných místností Bílého domu.

Na oběd jdeme na Starou poštu. Old Post Office Building je velké zábavní centrum s věží, ze které si můžete prohlédnout část Washingtonu. (Samozřejmě, že nesmí být vyšší, než Kapitol!) V podzemí je ohromná jídelna pro několik set lidí s bezpočtem stánků po okrajích prodávajících stejný bezpočet různých druhů jídel. Jenže kromě nás měly stejný nápad se sem jít najíst i tisíce a tisíce školních dětí, takže tu byl pěkný nával. U jediného stánku nebyla fronta – prodávalo se tam indické vegetariánské curry z několika desítek druhů zeleniny a na několik desítek způsobů. My jsme si je dali, s rýží a s chlebem „nan“, a nebylo to špatné. Nakonec jsme si ještě místo dezertu vyjeli výtahem na věž. Vidíme i několik budov, které předtím i potom míjíme v autobusu, jako je J.E.Hoover Building – sídlo FBI, ministerstvo spravedlnosti, Bílý dům, Smithonian Institution (Castle) a další muzea a budovy ministerstev, ministerstvo energetiky na L‘Enfant Plaza (jakkoli se to nezdá, jde o jedno z nejvlivnějších ministerstev v USA, kromě jiného má v rukou i jadernou energetiku a z toho důvodu má na starosti provádění jaderných pokusů), budovu Nejvyššího soudu, Státní archív, kde je uloženo Prohlášení nezávislosti a Ústava USA, a též řecké sloupoví Ministerstva financí.

Pak jsme opět nasedli a vydali se na východ ke Kapitolu – nejvyšší stavbě ve městě, jak je to i zakotveno v zákonech. Od Kapitolu vedou pomyslné čáry, které dělí město na čtyři části: severovýchod, jihovýchod, severozápad a jihozápad. Toto dělení je důležité pro určování adresy, kterou hledáte, neboť taková M Street (ale nejenom ona) má ve Washingtonu čtyři repliky a pokud nevíte světovou stranu, bude vás taxík stát třeba o 20 dolarů více. Toto dělení je totiž velice důležité pro taxíkáře. Na rozdíl od jiných amerických měst si Washington vyvinul vlastní systém tarifů pro taxíky: každá ze zmíněných čtyř hlavních zón je rozdělena na další zóny. Neplatíte tedy podle vzdálenosti, ale podle toho, kolik hranic zón na své cestě překřížíte. Taková kilometrová jízda od Kapitolu k sídlu NASA stála před lety asi 2 dolary; sto metrů z ulice A-SE (jihovýchod) do ulice A-NE (severovýchod) už přišlo na tři dolary, protože po cestě přejedete hranici mezi sektory SE a NE. A pokud byste měli ten roztomilý, ale hloupý nápad objíždět Kapitol, za každé kolečko byste zaplatili asi 8 dolarů. Vyplatí se toto vědět, protože pak stačí popojít jen několik kroků a ušetříte tím dolar nebo i dva.

Libor měl ten roztomilý, ale hloupý nápad vysadit nás pod Kapitolem místo před Kapitolem, takže jsme museli v horku vystoupat asi sto schodů a pak ještě celou ohromnou stavbu obejít, protože vchody pro veřejnost jsou z druhé strany. (Mluvím o tom proto, že Jan osazenstvo svého autobusu zcela samozřejmě zavezl až tam.) Naštěstí mne napadlo zeptat se strážníka na podrobnosti vstupu a když jsme dorazili na místo, již jsme věděli, že se musíme postavit do jedné ze dvou front: zájemci o prohlídku s průvodcem stojí v levé „červené“ frontě (red flag), zatímco na prohlídka bez průvodce se čeká v pravé „modré“ frontě (blue flag). My jsme se nejprve postavili do červené fronty, protože byla kratší. Po konzultaci s dalším strážníkem, jsme se rozhodli přejít do druhé fronty. Z červené fronty se totiž pouští do Kapitolu každých 30 minut 40 lidí, zatímco z modré fronty to je 15 lidí každých 5 minut. Urychleným přesunem se nám podařilo zařadit se do této fronty před další asi stočlennou školní výpravou – všichni měli stejná modrá trička a byli dost hlasití – ale stejně jsme čekali ve vedru a o žízni od tři čtvrtě na tři až do 4 hodin. Vedle fronty je v parku jediné pítko, u kterého se vytvořila další fronta. Pro úplnost dodávám, že tam je ještě jedna fronta, tuším, že zelená, kam se řadí předem objednané výpravy a invalidé. Za tu hodinu a čtvrt čekání tam přišly takové výpravy dvě a obě se zdržely maximálně pět minut. Proč nám nemohla CK prohlídku objednat?

Konečně jsme dostali každý jeden žlutý lístek, přešli jsme ohromnou plochu před vchodem do Kapitolu, vystoupali dalších asi 50 schodů a byli jsme v Kapitolu. Nezbytný průchod detektorovým rámem a další prohlídka, pak jsme dostali plánky Kapitolu (jsou k dispozici v několik jazycích) a sami jsme si Kapitol prohlédli. Na počátku je Rotunda, ohromná místnost zakrytá kopulí, která dělá Kapitol Kapitolem. Pak se sejde o patro níže a výtahem nebo po schodech se vystoupá na galerii Senátu (není-li zasedání, je přístupná bez čehokoli, jinak je nutno si předem vyzvednou další lístky). Chodbou protínající po délce celý Kapitol se přejde na galerii Sněmovny reprezentantů (během zasedání platí totéž jako pro Senát). Po vstupu na galerii si musíte sednout a v klidu a potichu se rozhlížet. Nic, co by člověk neznal z televize! Řady stolků a křeslo předsedajícího, nic, co by naznačovalo, že ZDE vznikají dějiny.

Takže když jsme si to prošli, hlavně abychom později mohli říct: „Jo, Kapitol, tam jsme byli!“, tak jsme opět v nepřestávajícím horku seběhli se schodů pod Kapitol k „Reflecting Pool“ a po Mallu jsme zrychleným přesunem došli k Muzeu letectví a kosmonautiky (Aeronautics and Space Museum) na Independence Avenue – pro zjednodušení muzeum NASA. Rychle proto, že už bylo skoro pět hodin a muzeum zavírá v půl šesté.

Muzeum NASA, to je divadlo pro odborníky i pro laiky. Samozřejmě poskytuje prohlídky s průvodcem nebo si můžete u zřízenců u vchodu vypůjčit magnetofon s výkladem v pěti jazycích. Ohromná budova s neuvěřitelným množstvím místností, koutků a zákoutí nabízí nesčetné expozice pokrývající historii letectví a vesmírných výzkumů, vysvětluje a přibližuje na řadě modelů základní fyzikální jevy a zákony, které souvisejí s pohybem člověka nad povrchem země, a v přímé souvislosti s tím i vojenské aspekty letectví a kosmonautiky. V jedné expozici si na panelu přečtete, že to byly zkoušky nových letadel, které pomohly Spojencům vyhrát Druhou světovou válku. Hned vedle se hovoří o příspěvku vesmírného výzkumu pro národní obranu a tato expozice je korunována dvěma zkušebními vzorky raket s plochou dráhou letu – letecké ALCM a pozemní GLCM-Tomahawk. Pod velkým oknem, tvořícím podstatnou část stěny, jsou v bratrském obětí umístěny vesmírné lodě Apollo a Sojuz tak, jak se kdysi ve vesmíru potkaly.

Trojrozměrné exponáty jsou doplněny audiovizuálními expozicemi – video a film zde slouží poučení i odpočinku. S bolavýma nohama se rádi posadíte do koutku, věnovanému prvnímu letu bratří Wrightů v roce 1903, proniknutí zvukovou bariérou či prvnímu kroku Neila Armstronga na Měsíci. Čas ale běží a vás zvedne hned, jakmile skončí asi desetiminutová produkce a žene vás dál. Model montgolfiéry a vedle balón ve skutečné velikosti i s figurínami vzduchoplavců. Je to replika balónu Double Eagle II, který v roce 1978 poprvé přeletěl Atlantik. Máte tu možnost vidět na vlastní oči Lindbergův letoun Spirit of St. Louis nebo se vlastním prstíčkem dotknout úlomku kamene z Měsíce! My jsme se k tomuto exponátu vraceli, protože poprvé jsem to zapomněl natočit. Hlídač z toho má druhé vánoce!

Další kroky vás zavedou do expozice námořního letectva a do podpalubí skutečné letadlové lodi se všemi výtahy a průlezy jako ve skutečnosti. O kus dál je model mateřské letadlové lodi USS Enterprise – byla to první atomová letadlová loď na světě, nesoucí asi 60 letadel plus vrtulníky, včetně řídících letounů vybavených zařízením AWACS.

Na další stěně na vás zamyšleně shlíží tvář, kterou jste už přece někde viděli – no jistě, to je Mikuláš Koperník, a vedle něj Jan Kepler. Za rohem pak – věřte tomu nebo ne – najdete výstavku věnovanou úloze černochů v letectví. Mezi exponáty jsou roztroušeny – a nijak neruší – stánky se suvenýry a obchody s knihami a gramofonovými deskami, do značné míry se týkajícími tématu muzea. Vedle bezcenných tretek tu najdete nádherné publikace o dobývání kosmu, samozřejmě s americkou kosmonautikou v hlavní roli.

Muzeum letectví a kosmonautiky ve Washingtonu je zkrátka velmi neobvyklé muzeum a to říkám s vědomím, že Československo ve výstavnictví v žádném případě nikdy nehrálo druhé housle. V sobotu se zde scházejí hlavně rodiny s dětmi a také množství cizích turistů. Pro všechny je to veliká atrakce (zvláště pak možnost dotknout se kamene, dovezeného z Měsíce) a zdroj poučení. Myslím, že bude jen dobré, když zůstane bez expozice o hvězdných válkách.

Je půl šesté, muzeum se zavírá, a to tak, že strážníci postupně od nejodlehlejších místností do nich přestávají pouštět nové návštěvníky. Samotné muzeum ještě brány nezavírá, viděl jsem pána, který přišel ještě několik minut před půl šestou, podíval se, na co chtěl, a o pár minut později opět spořádaně vyšel. Venku je stále hic, tak si u stánku naproti v parku kupujeme pivo. V 6 hodin přijíždí Jan s Liborem. Celý den jsem se snažil přesvědčit Libora, aby s námi večer ještě zajel do Georgetownu, rezidenční čtvrti kousíček od centra Washingtonu. Tvrdí, že mu to Jan zakázal, protože „nemají míle“! Nevím na co, když je to pět minut autem a jedná se vlastně jen o čas, řekněme dvě hodiny, které bychom se tam zdrželi. Libor říká, že by byl případně ochoten s námi zůstat v centru Washingtonu, ale o to nikdo nestojí, zvláště když prohlásím, že tam po setmění „chcíp pes“. „Tak vidíte“, říká Libor a tím uzavírá diskusi. Na setkání účastníků s Cestovní kanceláří se její majitel zmínil o tom, že v případě zájmu mohou řidiči program uzpůsobit požadavkům klientů. Zase je ale „všechno jinak“!

Všichni jsou ale asi stejně unavení a nikdo nereptá, ani se nezeptá, proč vlastně chci jet do Georgetownu. Takže se asi nikdy nedozvědí, že za mostem přes Rock Creek je zcela jiný svět. Georgetown začíná žít po setmění. Něco kin láká diváky a tisíce barů, hospod, kaváren a italských, ruských, řeckých a mnoha jiných restaurací jsou nabity. Další davy postávají před nimi na ulicích a čekají na volné místo. Georgetown byl založen již v roce 1751, má svou vlastní významnou univerzitu. Od města jej odděluje strž, kterou protéká Rock Creek. Georgetown je na bydlení dost drahý, ale je to tzv. „dobrá adresa“. Místy to je tichá až selankovitá zahradní čtvrt plná úzkých uliček a tyto uličky se sem tam i nějak jmenují: např. mezi M Street a N Street je Olivová ulice, mezi P Street a Q Street zase Sadová ulice, atd. Bydlel zde bývalý americký velvyslanec v SSSR Averell Harriman a po smrti manžela zde žila Jacqueline Kennedyová, v Georgetownu měla svůj domov herečka Morna Loy a slavný francouzský malíř Marc Chagall zaplatil za pohostinství v jednom skutečně malinkatém domečku tím, že na jeho zeď namaloval obraz. Obraz tam ještě před několika lety byl a majitelé stále řešili problém, jak jej sejmout a nepoškodit přitom obraz ani domek.

Místo do Georgetownu jedeme do supermarketu Safeway. Nu, také to bylo potřeba, hlavně pití a případně i něco na zakousnutí. Ještě než jsme začali nakupovat, tak jsem si nechal udělat „věrnostní“ kartu, na kterou je na některé zboží v Safeway sleva. Udělají vám jí na počkání, pokud vyplníte leták a uvedete tam své jméno a adresu. Použil jsem adresu hotelu Pennsylvania v New Yorku. Z dvacetidolarového nákup jsme ušetřili přes šest dolarů.

Po příjezdu do hotelu jsme měli problémy s elektronickými klíči (kartami), které z nějakého důvodu nefungovaly a musel jsem je v recepci vyměnit. Pak jsme si ještě zaskočili do alkoholového obchodu pro pivo a v místním supermarketu jsem si koupil košili. Na večeři jsme šli opět do Wendy’s, tak nám chili zachutnalo. Bylo ještě lepší, než včera. Po návratu do hotelu jsem už musel zabalit, protože druhý den odjíždíme na další štaci.

Ráno jsme vstávali v 6,15 a „šli“ na snídani, tzn., že jsem zase zašel do hotelové restaurace pro kávu a v pokoji jsme k ní snědli croissanty ze včerejška! Přestože jsem na to den předtím všechny upozornil, nikdo ze skupiny si pro „complimentary coffee“ nešel (asi se styděli!) a dokonce jsem tam pár lidí viděl, že si kávu (nic jiného než kávu!) kupovali. Já vím, že na to mají, ale „complimentary coffee“ je vlastně v ceně, tzn. že si jí zaplatíte spolu s pokojem, ne?

Vyjeli jsme v 8 hodin, nejprve na Beltway, potom na sever a tam jsme v dálce na kopci zahlédli Washingtonskou národní katedrálu. Vzpomínám si, jak jsme před lety také projeli na sever po Massachussetts Avenue a stanuli v úžasu před rozestavěným (!) gotickým chrámem. Washingtonská národní katedrála je jakoby vyřezaná z jednoho kusu kamene. Svítí novotou a má symbolizovat jednotu církví – navzájem si půjčují katolíci i protestanti a dokonce i Židé. Stavba jde pomalu, jak se pomalu scházejí příspěvky. Při vstupu dostanete leták, kterým vám nabízejí koupi okna, stropního oblouku, římsy nebo alespoň jedné jediné cihly. Stavitelé katedrály na jednom z washingtonských kopečků si vybrali gotický sloh jako nejvhodnější k vyjádření vzepětí člověka k Bohu. Do jednoho z oken vsadili kousek kamene, který přivezl Neil Armstrong z Měsíce. Katedrála je přes svůj gotický design moderní a neosobní. Z dálky mi ale připomíná jeden z těch dojímavých anglických kostelíků s jedinou lodí a hranatou věží.

Zbytek dopoledne se probíjíme deštěm, mlhou a mraky jižní Pennsylvanií mezi Sommersetem a Donegalem. Naštěstí při příjezdu do Pittsburghu už je po dešti. Nejprve jsme jeli na vyhlídku nad městem, Mount Washington. Odtud je hezký pohled na město, které prý ještě před několika lety bylo samá ocelárna. Vzpomínáte si na film Flashdance? Tak ta tancující svářečka byla z Pittsburghu. Teď už jsou snad všechny ocelárny zbourané a místo nich tu je docela hezké město. V centru na výběžku mezi dvěma řekami se tyčí asi tucet mrakodrapů nejrůznějších tvarů a barev. Napravo přímo pod Mount Washington svítí zlatá kupole pravoslavného chrámu. Tak mne napadá, že i Lovec jelenů vlastně začíná v Pittsburghu, ne? V dálce na obzoru vyniká podivná stavba – prý je to místní univerzita. Napravo se po svahu plazí vagónek lanovky, údajně to je nejstrmější lanovka na světě. Naproti za řekou je přístav a k nebi se tam tyčí jeřáby. Pod námi po řece supí remorkér. Zatímco se kocháme, zastavuje u nás chlápek a vyzvídá na řidičích, kde si nechali udělat střešní nástavby na přepravu zavazadel. Má prý také několik minivanů a neví, co s kufry. Libor mu vysvětluje, že to udělali v Česku. Chlápek si zahrádky podrobně prohlíží.

Přejíždíme jsme na Golden Triangle, „Zlatý trojúhelník“ na soutoku řek Monongahela a Allegheny, ze kterých vzniká řeka Ohio. Na trávníku jsou z kamenů sestavené obrysy pevnosti Fort Penn, kterou tu kdysi založil zakladatel Pennyslvanie, William Penn. Dále tu tryská fontána, kterou prý napájí přirozený pramen. Než jsme Zlatý trojúhelník opustili, požádali jsme jednu kolemjdoucí paní, aby nás s Ivankou vyfotografovala. Měla sebou malého synka, tak jsme se vyfotili i s ním! Pak jsme měli asi hodinu na pěší prohlídku města. Nedaleko Golden Triangle jsou hned u stanice metra turistické informace, které ale okolo poledne zavírají. Většina skupiny si tam nabrala mapy a plány města. My jsme jako obvykle se skupinou nešli a proto jsme si informačního stánku nevšimli. Později jsme si ale mapy obstarali v metru, i když byly jiné. Prošli jsme se po PPG Plaza (PPG znamená Pittsburgh Plate Glass Co. a je to největší výrobce plochého skla v Americe a možná i na světě). Náměstí a vlastně celé této části města vévodí PPG Tower, mrakodrap z černého skla zakončený několika nevkusnými věžičkami. V malém krámku vedle pekařství jsme si koupili pohlednice Pittsburghu a pak jsme zašli do několika kostelů. V Trinity Church zrovna probíhala generální zkouška na svatbu. Nevěsta ani ženich tam samozřejmě ještě nebyli, jen družbové a několik dalších svatebčanů. Mysleli si o nás, že patříme k nim! Vedle u First Episcopal Church je nejstarší hřbitov ve městě.

V 16 hodin odjezd na ubytování v Clevelandu. Motel Econo Lodge Airport West v North Olmstedu, Ohio, patří k těm levnějším na naší trase, slušný pokoj pro dva se v něm dá pořídit již za $50. Je hned naproti supermarketu Great Eagle. Před nákupem jsme si zase nechali udělat „věrnostní“ kartičku a ušetřili jsme díky ní na nákupu za $14 asi $4. Na večeři jsme dnes šli do Burger King. North Olmsted je vlastně jedna taková velmi dlouhá ulice, podél níž jsou motely, obchoďáky, obchůdky – taky autosalon – a nezbytné restaurace. Vyberte si! My jsme si vybrali podle vzdálenosti, protože Burger King byl nejblíže.

Ráno byla snídaně v hotelu: káva, koblihy, toast a džem. V recepci, kde byla nachystaná, bylo jen několik míst, takže „naši“ stáli frontu. Vzal jsem si tedy tác a odnesl jsem si vše potřebné do pokoje! Odjezd v 8,30 do Clevelandu, protože North Olmsted leží asi 12 mil západně od města. (Dneska řídí Ivanka! V zájmu spravedlnosti se totiž střídáme na místech a dnes ona sedí vepředu vedle řidiče. Já si naopak natloukám kostrč vzadu, protože Dědovi se tam dělá špatně a poprosil, zda by si to s ním někdo nevyměnil.) V Clevelandu jsme zaparkovali na nábřeží jezera Erie [i:ri:] za stadionem Cleveland Browns a hned vedle Great Lakes Scietific Centre. O malý kousek dál je skleněná a ocelová Rock’n’roll Hall of Fame, kde je zrovna výstava o Johnu Lennonovi. Je slunečno, ale chladno, ulice jsou liduprázdné, všichni asi ještě spí nebo šli do kostela (mimochodem, v kostelech se tu topí!). Rozhodli jsme se jít kousek do centra. Na první křižovatce, v parku napravo od silnice, leží pohozeno ohromné červené razítko – jako nějaká socha. V obchodě se suvenýry v jednom velkém hotelu nedaleko jsme si koupili pohled města a pak jsme okolo veřejné knihovny došli skoro až k radnici. Alespoň to jako radnice vypadalo. Okolo veřejné knihovny je naseto spousta sošek tajtrlíčků, kteří nosí knížky a písmenka. Přes park proti radnici stojí malinký kostelíček, jmenuje se Old Stone Church a patří 1.presbyteriánské církvi. Jen jsme tam nakoukli, protože zrovna probíhaly bohoslužby, zpíval tam sbor, a my jsme nechtěli rušit. Uváděcí paní si mne ale vzala stranou a poradila mi, abychom se vrátili za hodinu, že nahoře na galerii jsou nádherná barevná skleněná okna. Bohužel jsme jí musel říci, že za hodinu už třeba budeme v jiném státě, tak mi alespoň dala brožurku, kde jsou ta okna vyfotografovaná. Pak jsme šli zase směrem k vodě, po mostě jsme přešli trať, která odděluje nábřeží od středu města, obešli jsme stadion a v Hall of Fame si koupili ještě jeden, poněkud fantaskní pohled. No, a to je vše z Clevelandu, Ohio, protože odjíždíme do Detroitu, Michigan.

Hned po příjezdu do Detroitu jdeme na oběd do dlouho slibovaného „bufetu“, jinak restaurace „sněz, co můžeš“. Jenže! Asi proto, že je neděle, tak úplně stejný nápad má i dalších asi osm set lidí, takže tam byla opravdu, ale opravdu děsná fronta. Popojeli jsme proto k jinému „mallu“ (obchodnímu středisku), kde je čínský bufet, jenže už ne za $6 ale za $10. Ještě, že nás je tolik, tak jsme dostali dolar slevu! Jo, nápoje zde NEJSOU v ceně!

Po obědě jsme popojeli do města a zaparkovali hned vedle mostu a tunelu do Kanady, protože „tam za řekou …“ (spojující jezera Huron a Erie) není Argentina, ale Kanada! Nad hlavami nám jezdí okružní vláček, jmenuje se People Mover, neboli „Lidohyb“, tak jsme si koupili za dolar dva žetony (ale turnikety berou i mince) a projeli jsme si jeden okruh. Vláček jezdí po kolejích asi pět metrů vysoko a přitom si klidně projíždí i budovami. Jo, taky si klidně jezdí bez mašinfíry! Má asi třináct stanic, které jsou tématicky vyzdobeny obrazy, a na každé stanici se z reproduktoru ozve hlášení se jménem této a příští stanice. Stál jsem vepředu filmoval a vedle mne se postavil asi desetiletý kluk a začal vyzvídat, kdo že ten vlak řídí. Jeli jsme zrovna okolo depa, tak jsem mu řekl, že asi v tom depu někdo sedí a mačká knoflíky.

Z výšky člověk opravdu získá trochu přehled kde co je a jak je to daleko, a i když je centrum Detroitu dost rozkopané, našli jsme si několik míst, které bychom chtěli projít. Proto jsme po prvním okruhu popojeli ještě dvě nebo tři stanice, tam jsme vystoupili a procházkou jsme se přes Greektown – ve dne nic moc, ale v noci prý velká zábavní čtvrť – vraceli k autobusům. Zrovna – přestože bylo ještě dost brzo – se proti nám hrnula spousta lidí, všichni ve společenském oblečení, asi šli na matiné, protože na okraji Greektownu je koncertní síň. Bylo mně jich líto, jak tam v lakýrkách ťapali několikacentimetrovou vrstvou prachu z okolních stavenišť. Našli jsme i další kostel, jmenuje se Old St. Mary’s. Je z konce 19. století a prý to je jedna z nejkrásnějších staveb v centru Detroitu. Jsou v něm tři jeskyně, jeskyně lourdská, jeskyně gasematská a křticí jeskyně. Asi protože je neděle, všude je strašně málo lidí.

Do hotelu Quality Inn ve Warrenu (což je asi 20 mil od centra Detroitu) jsme přijeli před sedmou hodinou. Šli jsme se projít po okolí, zašli jsme i mezi domky a já jsem Ivanku strašil, že na nás místní obyvatelé zavolají policii. Ale sám jsem tomu taky věřil. Našli jsme Kmart a koupili si pár věcí: koření na chili a hořčici v prášku. Na večeři jsme dneska nešli, protože jsme pozdě obědvali. Tak jsme si vzali jogurt a sýr. Ve vedlejším pokoji neustále teče voda. Ve dvě hodiny v noci jsem se probudil a musel jsem si dát špunty do uší, abych vůbec znova usnul. (Mimochodem, dnes je Mothers‘ Day a tady na to dost hrají – v televizi byly celý večer pořady o tom, jak kdo svátek matek slaví. Většinou lidi říkali, že mamince zavolají.)

Ráno máme v ceně pokoje bohatou snídani (FULL AMERICAN BREAKFAST: vajíčka, slanina, kornflejky, džus, káva). „Pohádal“ jsem se s recepčním, kterého jsem požádal, aby mi dal internetovou adresu na šéfa hotelu, abych si mohl stěžovat na hluk, který dělala voda ve vedlejším pokoji. Recepční Richard: „Ale to jste měl zavolat na recepci, já bych to spravil!“ Oponoval jsem sice, že ve dvě hodiny v noci by přece nechodil spravovat vodu, ale pak jsem si uvědomil, že jsem se vlastně zachoval „evropsky“, t.j., nechtělo se mi někoho v noci obtěžovat. Byl u toho Jan, tak jsem začal jako vyhrožovat, že za pokoj nezaplatíme, ale Richard brzy pochopil, že to je jen taková hra. Vzal si sice moje telefonní číslo a e-mail a slíbil, že mi jeho manažer zavolá, ale když nešlo o peníze, tak už nešlo o nic. Pokud se někdy dostanete do podobné situace, určitě volejte recepci. Asi se nebudou hrnout do nějaké správky, ale alespoň vám vymění pokoj! Škoda, že jsem zase jednou byl „bashful“ (stydlivý).

Odjezd od hotelu v 8,15 a jedeme do Henry Ford Museum & Greenfield Village. Těsně před odjezdem na dovolenou jsem dočetl knížku o Henry Fordovi a některá místní jména, jako Dearnborn a Lake Izabel mi něco říkala, ale z jeho života tam toho moc nebylo. Vstupné do muzea je $12,50, Jan domluvil slevu na $10,50, ale když šel Libor platit, napsali mu na vstupenky $11 (Libor: „To se nedá nic dělat?“), tak jsem se do toho vložil a dostali jsme slevu celou! Když jsme pak šli s Ivankou na IMAX ($7,50), tak už nás znali a dali nám slevu $1.

Muzeum je fajn, ale asi bych jenom kvůli němu ulici nepřešel. Jsou tu auta, která používali prezidenti Harry Truman, JFK a Ronald Reagan, největší lokomotiva na světě Alleghany, letadla, auta, kočáry a moc dalších věcí. I učebna, kde se děti učí používat internet. Internetová kavárna ani alespoň jeden počítač pro veřejnost tam ale nejsou! Okolo 12 hodiny jsme si dali hot dog a kávu („free refill“, neboli libovolné dolévání zdarma kdekoli v muzeu!) a pak jsme šli do kina. Plátno je prý tři patra vysoké a pět pater široké a přestože to nebyl trojrozměrný (3D) film, byl to zážitek. Je to takové povídání o automobilovém závodníkovi Mario Andrettim a jeho synech, takže tam je spousta ježdění vysokou rychlostí zabíraného kamerou na přilbě řidiče, ale i nádherných záběrů přírody a zvířat a lidí. Paráda. Kdo nešel do kina, ten měl čas navštívit Automobilovou dvoranu slávy, která je jen přes parkoviště od muzea. No, a pak už byl čas vyrazit přes Ambassador Bridge do Kanady.

Kanadsko-americká hranice je docela regulérní hranice s policisty a celníky a veškerou obvyklou buzerací. Já jsem se málem vsázel, že vůbec nebudeme potřebovat kanadská víza, protože jsme si myslel, že to člověk jen tak přejede okolo nějaké cedule „Nashledanou v USA“ a „Vítejte v Kanadě“. To jsem se seknul! Nejprve velice komisní celnice v jedné z asi deseti budek: „Vezete alkohol, drogy nebo zbraně?“ „Máme pár piv.“ „Kolik je to pár?“ „No, dvě.“ „Tak se vyjadřujte jasně, aby to nebylo pár bas!“ Potom jsme museli zatáhnout k imigrační kanceláři, vystoupit z autobusů, projít (podobně jako v poslední době na česko-rakouské hranici) několika skleněnými přepážkami, vystát si frontu, nechat si škrtnout vízum, a teprve pak jsme směli vstoupit do Kanady. Takový postup mne naštval (a nebyl jsem sám) a v tom okamžiku jsem byl rád, že i Kanaďané musejí mít do Česka víza!

Za chvilku jsme ve Windsoru, prvním městě na kanadském území, kde vypleníme první kanadské Visitors‘ Center. Následuje dlouhatánský přejezd do Burlington – kdybych si o to neřekl, tak Jan s Liborem snad ani nezastavili! Pak nám sice Libor zastavil, ale byla tam jen restaurace a káva tam stála $1,75. U vedlejší benzínky měl chlapec plechový stánek s pitím a koblihami, kde prodával kávu v papírovém kelímku za 50 centů. Koupil jsem si tam alespoň moc dobrou limonádu „Mountain Dew“.

Hotel Travelodge v Burlingtonu stojí přímo na břehu jezera Ontario. Hned po ubytování jsme šli ven, našli jsme supermarket a nakoupili sýr, párky, „pita“ chléb (vydrží déle „čerstvý“) a cukroví. Kousek dál je pizzerie, tak jsme si tam dali pizzu pepperoni a salát Caesar. Protože o další malinkatý kousek dál byl obchod „The Last Dollar“ (všechno za dolar), už jsme tam šli a nakupovali jsme, až se z nás kouřilo. Ivanka se pak ještě vrátila do supermarketu a koupila další cukroví. Ona totiž nikdy nic nekoupí hned na první pokus, vždy se musí vrátit, nejlépe několikrát, a pak teprve má z nakupování skutečný požitek. Zpět k hotelu jsme se vraceli okolo „Beer Shopu“, jenže já jsem chtěl jen dvě nebo tři plechovky a oni je prodávali jen po šesti. Stejně tam měli tolik druhů piva, že bych si asi nevybral. Pivo nemají vystavené, to je schované ve skladu, ale na zdi jsou stovky nálepek s vypsanými cenami a tak si lidé vybírají. Buď podle druhu nebo podle ceny. Dali jsme nákup do pokoje a přestože se mezitím setmělo, vyrazili ještě na druhou stranu podél pobřeží. Na konci promenády je osvětlený dům – muzeum nějakého místního velikána. Zpět jdeme po Lakeshore Street okolo řady domečků a i domů, jako jsou u nás na starších sídlištích (ne paneláky). Dali jsme si panáka a šli spát.

Tak už jsme týden na cestách! Dnes jsme vstali v 6,30 a v sedm jsme šli na snídani. Máme jí zase v ceně a to ve velmi hezké hotelové restauraci v přízemí nad bazénem. Dali jsme si koláče, jogurt, ovoce, kávu a džus. V 8 hodin vyjíždíme na Niagaru. Přijeli jsme tam po 9 hodině a hned jsme „zmokli“. Jak se padající voda rozbíjí a tříští o skály, vzniká vodní mlha s tříští, která potom zkrápí ulici široko daleko od vodopádu. My parkujeme nedaleko od vstupu na atrakci „Journey Behind the Fall“ (jinak „žluté pláštěnky“). Cestou k přístavišti lodí Jan vykládá k pokořitelích Niagary, jenže místo toho, aby to povídal cestou nebo třeba ve frontě na loď, zastaví se na nábřeží nad vodopádem a mluví a mluví, zatímco fronty na jednotlivé atrakce rostou a rostou. Já už jsme z toho taky rostl. Konečně jsme došli k pokladně, kde se dozvídáme, že skupinové vstupné na vyjížďku lodí „The Maid of the Mist“ (neboli „modré pláštěnky“) je $10,50. Než se to vybere, předbíhá nás veliká japonská skupina, a já zase „rostu“. Od pokladny se schází po dlouhatánském schodišti a kus se jede výtahem. Dole u přístaviště je veliký stan, kde každý dostane modrou pláštěnku s potiskem Niagara Falls. Naštěstí – stejně jako při cestě na Sochu svobody – se nakonec na loď vejdou všichni, bohužel i velikánská výprava amerických extrémně pubertálních a neustále ječících středoškolaček s naprosto nepřirozeně bodrými učiteli. Ty obsadí všechna míst podél zábradlí, takže našinec se s kamerou potuluje po palubě a snaží se udržet balanc jak to jen jde. Loď se rozjíždí a nejprve rejduje k „americké“ části vodopádu. Ta jen výrazně menší, ale podle mého názoru fotogeničtější, než kanadská „Podkova“ (Horseshoe Fall). Od vody také dobře vidíme jednu z amerických atrakcí, něco jako je kanadská Za vodopádem, která se zde ale jmenuje „Jeskyně větrů“ (The Cave of the Winds, jinak „červené pláštěnky“). Pak se loď otočí a zamíří přímo do středu kanadského vodopádu, který má téměř polokruhový tvar a v jehož centru doslova vybuchují gejzíry vodní tříště. Mám co dělat, abych kameru udržel alespoň trochu v suchu, ale prakticky se to omezuje jen na utírání objektivu. Po chvíli se loď zase otáčí a vrací se k přístavišti, kde Japonci své pláštěnky odhazují do připravených kontejnerů, ale naprostá většina lidí si je ponechává na památku.

My s Ivankou a Doktorky, které se k nám připojily, jdeme na SKYLON TOWER. To se projde zpět parkem po nábřeží a za policejní stanicí se odbočí doprava po schodech a stezkou do kopce na horní parkoviště, kde je vchod do věže. Věž je 520 stop, t.j. asi 160 metrů vysoká a po jejím dříku šplhají do výše tři skleněné výtahy, každý pro 30 cestujících. Trvá jim to méně než jednu minutu. Protože sama věž stojí na vršku, vypíná se vyhlídková plošina 775 stop (240 metrů) nad vodopády a je z ní vidět 80 mil/130 km daleko. Vstupné je $8,50 + daň, ale já jsem měl vystříhané kupóny z průvodce a dostali jsme $1 slevu. Samozřejmě, nebyla zadarmo, včetně daně jsem za čtyři osoby platil $32,10. Z věže je krásný výhled na obě části vodopádu i hluboko do vnitrozemí, kde se nedaleko na americké straně nachází hlavní město státu New York, Buffalo. Ještě tu je Minolta Tower, Libor tvrdil, že je odtud ještě lepší výhled, ale protože Minolta Tower je nižší, ale hlavně o dost dále, než Skylon Tower, a podle liftboye z „modrých pláštěnek“ se tam také platí vstupné, ani jsme tam nešli. Pokud tam půjdete vy, dejte mi, prosím, vědět, jaké to bylo.

Potom jsme opět seběhli ze stráně dolů k vodě a šli jsme na „žluté pláštěnky“. Jmenuje se to „Journey Behind the Fall“ (Výprava za vodopád) a vstupné je $7. To se zase sejde kousek do nitra skály, kde si člověk počká na výtah, který jej zaveze ještě hlouběji do skály. Tam je několik chodeb, nejdelší končí skoro u stěny vodopádu, takže je vidět, jak se voda řítí se shora dolů. Kratší chodba je o něco zajímavější, protože tam mezi masami vody občas zahlédnete vnější svět. No a největší atrakce je plošinka před vodopádem, kde stojíte jen několik desítek metrů od padající vody a samozřejmě bez pláštěnky by to bylo na zápal plic. Tady jsme si kameru zabalil do igelitové tašky a jen objektiv jí vykukoval. Najednou, kde se vzaly tu se vzaly, celá plošinka byla pokryta promočenými papírovými kapesníky. Jak jsem se totiž snažil objektiv otírat, vytáhl jsme s kapsy celý balíček kapesníků najednou a ty mi ulétly. Nad plošinkou ještě stojí takový altán, kde se lze schovat před neustále padající vodní tříští.

Po jedné hodině odjíždíme na oběd do USA. Přes hranice se dostáváme bez problémů a zastavujeme opět u čínského bufetu (Crown Chinese Bufet), kde si za $6,50 nacpeme břicha čínskými pochoutkami, každý co zvládne. Následuje prohlídka vodopádu z druhé, americké strany. Nikoho to už ani moc nezajímá, takže na vyhlídkovou plošinku u vodopádu Bridal Veil (Nevěstin závoj) jdeme už jenom my dva s Ivankou a ostatní na nás čekají. Ale nikdo neprotestoval. Potom opět přejíždíme do Kanady a jedeme na sever podél toku řeky Niagary, kde je ještě několik zajímavých věcí k vidění.

Jednou z nich je Whirlpool (Vířivka). Je to taková kapsa (zátoka) v toku řeky Niagary, kde se vlivem proudu voda neustále točí, ve dne proti směru hodinových ručiček a v noci opačně. (Víte proč? Já jsem to nevěděl.) Je tomu tak proto, že ve dne, kdy Niagara „šlape“ naplno, je i větší proud, takže naráží až na protilehlý břeh zátoky a vytváří vratný proud. V noci, kdy americká i obě kanadské elektrárny část vody odebírají, je proud menší a táhne se podél břehu, nemá sílu Vířivku roztočit a voda v zátoce se tedy točí tak, jak má, tedy doprava. Další zastávkou byly Květinové hodiny (Floral Clock); mají asi 5 m v průměru. Poslední zastávka je v městečku Niagara-on-the-Lake. Je to takové starobylé městečko na břehu řeky Niagary. Koupil jsem si pivo v plechovce, ale prodavač povídal, že prý jej nesmím na ulici pít ani z pytlíku. Tak jsme jej nepil ani z pytlíku.

Vypil jsem je až v hotelu v Torontu, kam jsme dorazili asi v půl osmé. V Travelodge Hotel Toronto Airport v Etobicoke je na pokoji je kávovar a káva na jednu konvici. Udělali jsme si tedy kávu, snědli něco zásob a šli se projít do Woodbine Centre. Je to jen přes ulici a kromě dostihového závodiště a kina s osmi sály tam je i restaurace a něco butiků, a také obchodní dům Bay, který už ale měl zavřeno. V Kanadě se vůbec zavírá dříve, než v USA, a ani obchodů otevřených 24 hodin denně tam zdaleka není tolik. Prý to všechno má na svědomí kanadská sociální politika.

Po kontinentální snídani (opět je v ceně) odjíždíme v 8,15 do centra Toronta (TORONTO DOWNTOWN). Toronťané to opravdu vyslovují „Toronou“. Zaparkovali jsme na nábřeží Lake Ontario. Přes vodu je vidět torontské letiště – no, spíše letišťátko. Pěšky jdeme podél maríny a výletní lodi Tall Ship (vyjížďka stojí $17) k CN TOWER. To „CN“ znamená Canada National, dříve Canada National Railway, které věž původně patřila. Hned vedle je basebalový stadion SkyDome s otevírací střechou, která se zrovna zavírala, jak jsme se blížili. Chvíli trvalo, než jsme se dohodli, jaké si koupit vstupné, protože slevu pro skupiny dávají jen na spodní vyhlídku, která se jmenuje Outlook. Platili jsme $15, normální cena je, tuším, $17. Kdo chtěl (a my jsme teda chtěli!) si nahoře musel koupit ještě další lístek „až nahoru“ za $7,50. Jinak normální lístek „až nahoru“, když si jej koupíte dole u pokladny, stojí $24,06. Takže jsme se po vystoupení z prvního výtahu, který „leze“ po vnější straně věže a je tedy vidět i z venku, hned zařadili do fronty na další výtah, zaplatili 7,50 a vyjeli „až nahoru“ do takové malinkaté kuličky, která na anténě věže z dálky ani není vidět. A to je ono! Nejvyšší vyhlídka na světě! Jenom Dennis Tito byl výše! Tak vysoko, 447 metrů nad zemí, jsem asi ještě nikdy nebyl. Už jenom podívat se dolů pod sebe je pro mne zážitek, po kterém se mi rozklepou kolena. Vyhlídka je nádherná a daleká, počasí je krásné, skoro bez mraků, jen na obzoru je vidět vrstva smogu. Naštěstí není na věži moc lidí, fronty na výtah jsou velmi krátké a na vyhlídce se dá volně chodit i natáčet, aniž by vám další návštěvníci funěli na záda.

Oproti nejvyšší vyhlídce, která je uzavřená (zasklená) je o „patro níže“ – ve skutečnosti asi o 100 metrů – spodní část otevřená, jenom je samozřejmě zadrátovaná, aby snad lidé neskákali dolů. I tak je cítit silný vítr, který okolo věže vane. To je na ochozu. A uvnitř, hrůzo hrůzoucí! je skleněná podlaha. Někteří lidé po ní úplně normálně chodí. Já bych si na ní nestoupnul ani za nic! No, za něco asi jo, ale bál bych se! Do tohoto spodního patra vyhlídky Outlook vás totiž zaveze výtah se shora. Pak se můžete po schodech vrátit do vyššího patra spodní vyhlídky, kde je restaurace, obchody a u oken obrázky s popisem toho, co vlastně venku vidíte (střecha stadionu SkyDome se opět otevřela my jsme do něj viděli jako do skořápky.) Myslím, že restaurace se otáčí. Když jsme sjeli dolů do haly, zjistili jsme, že Malý farář ztratil pouzdro na fotoaparát. Fousek jej sice našel, ale přestože dost jistě věděl, že patří někomu z naší výpravy (Američané asi s Praktikou nefotí), nechal je u hlídače nahoře, takže jsme asi čtvrt hodiny čekali, že se vysílačkami domluvili a pouzdro přivezli dolů.

Naše další cesta vedla přes Skywalk – skleněnou chodbu spojující CN Tower se středem města – na nádraží Union a do finančního distriktu. Proti Union Station stojí ohromný Royal York Hotel, který prý sloužil Halleyovi jako mustr při psaní „Hotelu“. Několik týdnů v něm i údajně bydlel, aby poznal, jak to tam chodí. My jsme prošli kolem několika bank, většinou nebetyčných mrakodrapů, okolo obchodní komory, která si „přistavěla“ skleněný palác, ale svoji stařičkou kamennou budovu si ponechala na památku uvnitř této skleněné stavby, nakoukli jsme do Hokejové dvorany slávy (Ice Hockey Hall of Fame) a skončili jsme u Staré radnice. Pak jsme šli na oběd do Eatons Center, které je hned přes ulici (a je v něm i směnárna), kde jsme se ale v informacích dozvěděli, že na druhou stranu přes ulici, v Nové radnici, je veřejná knihovna a v ní internet. Takže oběd šel stranou a my jsme si po týdnu konečně mohli stáhnout poštu. (Chvilku potom jsme potkali Ottu s Mílou, kteří také sháněli internet, tak jsme je tam poslali. Ti byli rádi!) My jsme si před radnicí koupili hot dog po $2, se spoustou cibule a „sweet relish“, sladkokyselé nakládané zeleninky. Teprve pak jsme se vrátili do Eatons Center, které zatím naše skupina vyjedla, a trochu jsme si je prošli.

Ve 14,15 za námi přijeli autobusy a přejeli jsme okolo parlamentu a Toronto University do Čínské čtvrti, kde byla hodina volno, asi na nákupy, protože jinak tam nic zajímavého není. Jen kočka, která sedí na židli. Mimochodem, Chinatown je snad v každém americkém městě. Já jsme si tam koupil za $2 mladý kokosový ořech (young coconut); byla jich na chodníku celá hromada. Zaplatili jsme uvnitř v obchodě a s lístkem jsem se vrátil k prodavači na chodníku, který mi vybral jeden z ořechů, sekáčkem odřízl špičku a dal mi brčko, kterým se vypije mléko. (Ořechy jsou bílé, zabalené ve fólii a celé jakoby okrouhané ořezávátkem na tužky. Naštěstí jsem chvilku předtím viděl, jak si nějaký člověk ořech kupuje, takže jsem věděl co a jak.) Mléko je velice chutné, osvěžující a je ho tam hodně, řekl bych asi půl litru. Pak jsem se na parkovišti pokoušel ořech rozříznou, nešlo to, tak jsem jej dal do igelitky a několikrát s ním praštil o zem. Protože je skořápka obalená poměrně silnou vrstvou jakési vláknité hmoty (to je asi ta „kopra“, kterou známe z knížek) ořech skákal jako míč. Nakonec ale hrubá síla slavila svůj triumf a já jsme se dostal k slabounké vrstvě moc dobrého ořechu. Mělo to spíše konsistenci želé a nebylo to silnější, než dva-tři milimetry, ale byla to dobrota.

V 16,15 jsme vyjeli na sever podél jezera Ontario do Kingstonu, kde budeme dnes spát. Do hotelu Days Inn jsme přijeli asi v 19,30. Leží hned u dálnice 401, vedle „centra“ s benzínkou, 2 supermarkety, McDonald’s, Wendy’s, Taco Bell, KFC, … Nakoupili jsme si na snídani a také vodu. Na večeři jsme šli do Taco Bell, abychom to trochu prostřídali. Ivanka si dala Cheese Chili Burito (asi proto, že tam viděla slovo „chili“) a pak se divila, že dostala burito, t.j., placku s fazolovou kaší, ve které byl schovaný sýr a chili. Ona totiž nemá burito ráda. Tak jsem to musel sníst sám a pak jsme tedy šli ještě do Wendy‘s, kde si Ivanka koupila opravdové chili a zeleninový salát a vzali jsme si je do hotelu.

Ráno (v 8,15) jsme odjeli do Kingstonu, což je staré novoanglické město na břehu jezera Ontario. Kdysi se prý dokonce uvažovalo i o tom, že by se mohlo stát hlavním městem kanadské konfederace. Viděli jsme tam několik britských pevnůstek, ze kterých bylo možno postřelovat část jezera. Obešli jsme soudní budovou, co je vlastně radnice, a za ní jsme narazili na zárodek (bylo to o půl deváté ráno!) trhu, kde místní obyvatelé prodávají jakési ušmudlané pletené dětské oblečení a předražený javorový sirup. Pak jsme zastavili ještě jednou, v oblasti „tisíce ostrovů“ (podle ní se jmenuje salátová zálivka „Thousand Islands Dressing“). Bylo chladno, ale přesto tam prý byla spousta komárů. Já jsem žádné neviděl.

Před polednem jsme dorazili do Ottawy [vysl. ‘outawa]. Projeli jsme městem a asi třikrát zastavili na různých vyhlídkách na Ottawu a na město Hull v provincii Québec za řekou. Kromě jiného jsme viděli dům, kde bydlí ministerský předseda federální vlády Jean Chrétien. A pak jsme jeli na Parliament Hill, kde – jak už jméno napovídá – se rozkládají budovy kanadského parlamentu. Nejprve jsme je obešli kolem dokola a viděli jsme kočky, které tam jakýsi nadšenec – prý pro parlament – pěstuje. Teprve pak jsme si fikaně šli pro lístky. Takže nebylo divu, že už nebyly na dobu, kterou jsme chtěli, a navíc nás nechtěli vzít všechny najednou, ale rozdělili nás do tří menších skupin. Asi proto, abychom jim neobsadili celý jeden termín a na ostatní se nedostalo. My s Ivankou jsme šli až v poslední skupině v 15,20, protože ostatní se na vstupenky vrhli jako vlčáci a Ivanka se nechtěla nechat ušlapat. Vstupenky jsou zdarma, jde jen o to rozdělit návštěvníky tak, aby nerušili chod parlamentu.

Tak jsme místo do parlamentu šli naproti přes ulici do informací zeptat se na internet. Poslali nás do knihkupectví CHAPTERS, asi 200 m doprava za hotelem Chateau Larier, na ulici Rideau. Tam je internet k dispozici za $2 na 20 minut. Musí se zaplatit u jakéhosi automatu a než jsem vykoumal jak, byly všechny počítače obsazené. Domluvil jsem se s jedním klukem, který zrovna přišel, zda by mi neprodal 5 minut za dolar a on souhlasil, ale nakonec si peníze nevzal. Vyzvedl jsem si poštu, byla tam zpráva od Lucky. Naproti v Rideau Centre jsme si dali oběd: Ivanka konečně svůj „tuna-fish salad sandwich“ a já polévku tex-mex a vařenou bramboru ($8,50). Pak jsme se vrátili k parlamentu, abych mohl ve 3 hodiny nahrát zvony.

Před parlamentem hoří v bazénku s vodou věčný oheň, Centennial Flame, který byl zapálen v roce 1967 na počest stého výročí vzniku Kanady. Okolo něj se prochází člověk s ohromnou kanadskou vlajkou, jejíž prostřední bílý pruh s červeným javorovým listem je olemovaný dvěma modrými pruhy. Je to zastánce jednoty Kanady, který tímto způsoben navrhuje úpravu kanadské vlajky ke spokojenosti separatistů z Québecu. Modrá je totiž barva provincie Québec, jejíž vlajka má na modrém poli bílý kříž se čtyřmi bílými liliemi.

Prohlídka parlamentu začíná kontrolou detekčním rámem: Ivanka zvoní, až se uši zaléhají, protože má plné kapsy drobných. Pak vede cesta Sálem konfederace do knihovny. Byla dokončena v roce 1876 a jediná přežila požár parlamentu v roce 1916 – prý díky železným dveřím, které byly shodou okolností v době vypuknutí,požáru zavřené a zřejmě zabránily plamenům v přístupu. V knihovně se nic nesmí: fotografovat, filmovat, mluvit, nic. Pak – už bez průvodce – následuje prohlídka galerií Senátu a Sněmovny. V Senátu i ve Sněmovně bylo po pěti poslancích a v Senátu, když paní předsedající vstala, tak vstali i všichni okolo. Zájemci si mohou ještě výtahem vyjet na Věž míru (Peace Tower). Je na ní 53 zvonů, pět jich hraje melodii a šestý zvoní hodiny. Co dělají ty ostatní?

Hned naproti hotelu Roxborough je veřejná knihovna, v ní internet a u internetu už sedí Otta s Mílou. Na chvíli nás pustili, protože si počítač zamluvili na celou hodinu. Odpověděl jsme tedy na zprávy, protože odpoledne v Chapters jsem udělal nějakou chybu a nepovedlo se mi to a nechtěl jsme toho milého kluka zdržovat.

Prošli jsme se po „pěší zóně“ a k večeři jsme si v jednom arabském krámku dali sharmu (Ivanka kuřecí, já telecí) se salátem a zázvorovým pivem, celkem za $13,50. Pak jsme se nějak dostali z centra do míst, „kde se žije“. Byl tam květinový trh a spousta hospůdek a taveren a lidé seděli na chodnících před nimi a bavili se. Potkali jsme tam Evu a Jiřího a Václava s Marií. Kromě toho jsme tam potkali i nějakého Slováka z Bostonu, který na nás najednou vyskočil z davu: „Co to, slyším češtinu?“ Chvilku jsme si s ním povídali, že je řidič autobusu a je v Ottawě s turisty, ale pak mu Václav řekl, že mluví dobře česky, a on se asi urazil a odpálil. Pak jsme u jedné hospůdky viděli nápis, že mají sangriu, a „holky“ – Eva, Marie a Ivanka, že by si daly. Jenže venku byl volný jen stolek se čtyřmi židlemi a nás bylo šest, tak jsem šel dovnitř zeptat se, co by se s tím dalo dělat. Číšník šel se mnou ven, ale když viděl, že tam místo opravdu není, tak nás lákal dovnitř (hospoda měla vlastně celou přední stěnu otevřenou, takže zase nebyl takový rozdíl, zda se sedí venku nebo vevnitř). Přeložil jsem to a najednou za sebou slyším: „Uvnitř vás posadím všech šest“! Česky! Číšník, mladý vysoký kluk, prý žil čtyři roky v Praze! Našel nám pěkný velký stůl a když nám jeho kolega přinesl sangrii a pro mne pivo, řekl nám, že jeho kolega je námi tak nadšený, že nám koupí předkrm. Podávali je tam na takových drátěných stojáncích, na každém patře jeden talířek, celkem pět, a na každém talířku jiný předkrm. Sice nám vysvětlil, co to jíme, ale protože jsem to neznal, tak jsem si to nezapamatoval. Vím jen, že tam byly nějaké zabalené vinné listy a až nahoře jakýsi krém. Dohromady jsme platili $40. No a pak do hotelu a spát.

Odjez v 7,30 od hotelu – tak brzo jedeme proto, abychom se vyhnuli ranní špičce. Cesta je dost nudná, okolí dálnice nic moc. Před polednem příjezd do Montrealu. Nejprve jedeme na ORATORIUM SVATÉHO JOSEFA na hoře Mont Real. Hora Mont Real stojí nad městem Montrealem a bazilika je na straně odvrácené od centra města. Je to ohromná stavba, asi třípatrová, jednotlivé „atrakce“ jsou očíslovány a jde se po šipkách podle čísel. Před vchodem je něco jako zvonkohra. Ve votivní kapli hoří tisíce svíček a na stěnách jsou rozvěšeny stovky berlí, jako v Piešťanech. Pak je tam i hrob místního svatého, bratra Andrého, jeho pokojíček a monstrance, ve které je uloženo jeho srdce. Po oratoriu se pohybujete pomocí systému pevných i pohyblivých schodišť, který vás nakonec „vyplivne“ až nahoře před vchodem do kostela, nad hlavním schodištěm. To má tři ramena a po prostředním stoupají do kostela hříšníci po kolenou. To prostřední schodiště má stupně ze dřeva.

Pak se vracíme do města zaparkovat u hotelu La Tour Centre Ville a zeptat se, zda už bychom se nemohli nastěhovat. Máme štěstí, pokoje jsou připravené. My máme apartmá s ložnicí, obývacím pokojem, kuchyní (lednička, sporák, kávovar, opékač topinek) a koupelnou.

Po ubytování vyrážíme pěšky do Starého města. Na Náměstí zbraní, Place des Armes, stojí katedrála Notre Dame, (DOPLNIT!!!) kde je za hlavním oltářem ještě jedna veliká a poměrně moderní kaple. Starý farář se okázale modlí. Na náměstí stojí socha nějakého vojáka s francouzským jménem. Okolo jsou budovy, převážně bank. Ve stánku s kytkami prodávám človíček i pohledy. Mluví jen francouzsky. Pak jdeme na nábřeží řeky sv. Vavřince, odkud je vidět ostrov svaté Heleny a ostrov Notre Dame. Na ostrově Notre Dame se v roce 1968 konalo Expo: ještě tu zůstal americký pavilon – taková jakoby drátěná koule. Za řekou mojí pozornost upoutala struktura, kterou jsem přece už někde viděl: jistě, vždyť to je Habitat, šlágr výstavy Expo 68. No a pak začalo pršet. Ještě jsme se zastavili v kostele Notre Dame de Bonsecours a pak do hotelu na kafe a pivo.

V půl sedmé večer jsme se sešli znova (kdo chtěl) a jeli jsme auty na vyhlídku nad městem. Byly nízké mraky, sice už nepršelo, ale pořád bylo ošklivo. Občas se sice mraky protrhly, ale většinou jsme jen tušili, kde co je. Hranice mezi anglicky a francouzsky mluvící částí Montrealu je prý velice přesná. Při návratu k hotelu jsme požádali Libora, aby nás nechal vystoupit v centru. Prošli jsme si kousek podzemí města: je to dost rozsáhlý labyrint obchodů, restaurací a spojovacích chodeb, i když poněkud depresivní. A bez mapy se tam dost těžko člověk vyzná. Protože už byl večer, některé „uličky“ byly zavřené. Ivanka měla strach a pořád mne honila, abychom už šli nahoru. Tak jsme vyšli do obchodního domu Simons a odtamtud jsem zase nemohl dostat Ivanku. Potom jsme šli po rue St.Catherine směrem k hotelu a narazili jsme na obchod Tout ŕ $1. Když jsme došli k hotelu, vzpomněla si, že ještě chce vidět zahradu s bambusy, tak jsme se asi 10 bloků vraceli a stejně jsme jí nenašli. Mně dost tlačily boty, protože se mi tím deštěm nějak rozklížily.

Ráno byla kontinentální snídaně, ale zase tak jednoduché to nebylo. Máme jí objednanou v jídelně ve vedlejší budově, jenže se tam nemůžeme dostat, protože je zavřeno. Číšnice nás nakonec uviděla, podle gestikulace pochopila, že chceme dovnitř, a přišla nám otevřít. No a pak prostě nestíhala obsloužit 25 lidí – mám dojem, že ani neměla dost jídla pro všechny a že to nějak flikovala z toho, co jí zbylo z předcházejícího dne. Kdo si dal croissant (alespoň u našeho stolu) dostal nějaké 2-3 dny staré pečivo, které bylo navíc podle chuti už žluklé. Protože se odjíždělo až v 10 hodin, šli jsme se ještě jednou podívat, zda nenajdeme bambusovou zahradu. Sice jsme jí nakonec našli, ale protože je sobota, ta budova je zavřená. Tak jsme šli znova na rue St.Catherine a nakoupili ještě pár suvenýrů. Jenže Tout ŕ $1 otevíral až v 9,30 a Ivanka si chtěla ještě koupit kapsičku na doklady a peníze. (Jak jsem už říkal, ona nikdy nic nekoupí napoprvé!) Od hotelu jsme jeli k olympijskému stadionu a přes plot jsme si jej zezadu vyfotografovali. Nic moc.

Pak následoval velmi nudný přejezd do Québecu, který jsem částečně prospal, či spíše proklimbal, protože sedadla nemají opěrky na hlavu a jak mi klimbala hlava… Těsně před městem jsme měli zastávku na oběd (Tim Horton), dali jsme si polévku, sendvič, koblihu a kafe ($12). Ve městě jsme zaparkovali na nábřeží u řeky sv.Vavřince pod Starým městem (La Vielle Ville). Prošli jsme jej celé pěšky: okolo lanovky na Královské náměstí, k zámku Frontenac, který je nyní hotelem, až k hradbám a podél hradeb k citadele a zase zpátky po Guvernérově procházce k hotelu Chateau Frontenac. Koupili jsme několik pohledů a Lucce tričko ve francouzštině: „Život je snadný!“ V 6 hodin byl sraz u aut a jelo se do hotelu Best Western. Opět máme pěkný velký pokoj. Nejdříve jsme šli nakoupit, protože je sobota a nevíme, kdy tady zavírají. V Kanadě to vůbec není tak snadné, jako v USA, kde se snad většina obchodů vůbec nezavírá. Zato pivo tu prodávají normálně skoro ve všech obchodech, ale na veřejnosti se prý také nesmí pít. Pak jsme si dali kafe a šli na večeři do DONUT. Když jsme si toho každý naobjednávali, zjistil jsem, že jsem si nechal v hotelu peněženku. Hnal jsem pro ní – ještě, že to nebylo daleko. Prodavačka byla velmi milá, vůbec se nezlobila a nechala Ivanku, aby si tácy odnesla ke stolu. Po večeři jsme šli opět do Starého města. To se jde k hradbám na ulici Arago, kde je v jednom obchůdku výtah na ulici St.Claire. Po rue St.Jean jsme došli k bráně a pak společně s davy lidí, kteří se tam večer promenují, jdeme směrem k lanovce. V jednom obchůdku tam mají z drátu takové legrační panďuláky na odložení mobilního telefonu. A ještě spoustu dalších legračních věcí. To je zajímavé, zde to nevypadá, že by chtěli zavírat se soumrakem – asi proto, že tu proudí skutečné davy turistů. Lanovkou jsme si vyjeli za $1,50 na osobu k hotelu Chateau Frontenac, který jsme i trochu prolezli (ovšem jen přízemí, pak už bychom museli mít klíče. Dokonce ani na záchod jsme se bez magnetické karty nedostali). Pak jsme potkali Evu s Jiřím a Marii s Václavem, kteří nás lákali na fondue, ale my jsme raději šli do baru na pivo ($12). Zpět jdeme opět po rue St.Jean, rue St.Claire a tentokrát po schodech, ne výtahem (bylo to strašně vysoko a já jsme zase měl strach se přiblížit k zábradlí) dolů pod hradby a do hotelu.

Ráno DOBRÁ kontinentální snídaně. Dali jsme si kafe, toasty, ovoce, croissant a jogurt. Odjezd v 8,10 na vodopády Montmorency, které jsou asi půl hodiny severovýchodně od Québecu. Vyvezli nás auty nad vodopády a pak sjeli dolů a čekali na nás u spodní stanice lanovky. Nejprve jsme šli přes most nad vodopádem na vyhlídku a pak jsme se vrátili a po dost krkolomných schodech sešli dolů k řece. Vypadá to tu jako na rekultivacích v Ostravě. Všichni šli „suchou cestou“ přímo dolů k řece, jen já sám jsem „prošel peklem“ pod vodopádem, a protože tam bylo vodní tříště jako na Niagaře, byl jsme úplně promočený. Kameru jsme si musel schovat do igelitové tašky. U stanice lanovky je turistické středisko a jsou tam kukátka, kde je vidět i to, jak vodopád vypadá v zimě. To se tam asi z té poletující tříště udělá takový kopec a lidi se po něm kloužou. Bylo tam několik Slováků.

Od katedrály sv.Anny jedeme do kaňonu sv.Anny. Je to nádhera! (vstupné pro skupiny $6,25 – jinak $7). Cesta vede přes tři vysuté (zavěšené) mosty, z nichž jeden je 180 stop nad hladinou řeky. ADRENALIN – já se totiž bojím výšek! Prošli jsme všechny cestičky, odshora dolů a pak opět od nejspodnějšího vodopádu nahoru – tam je upozornění, aby tam nechodili lidé se slabým srdcem!

Vracíme se do Québecu a vydáváme se na jih. Vlastně křížem přejíždíme celou provincii Québec a hranice překračujeme u St.Albans. Předtím jsme si ještě za poslední drobné koupili kafe a vodu. (A ještě nám nějaké kanadské dolary zbyly. Původně jsem si je chtěl hned na hranicích vyměnit, ale nikde jsme nestavěli. Pak jsme měl v Praze dost problémy, abych dostal alespoň trochu slušný kurs.) Spíme v hotelu Comfort Inn & Suites kdesi uprostřed polí, jen vedle je benzínová pumpa s malým obchůdkem a fast kuřetem. Tam jsem si koupil pivo. (Libor večer někam odjel – a to ve Washingtonu „neměl míle“!)

Ráno je kontinentální snídaně a pak se celý den jenom jede. Projeli jsme státy Vermont a New Hampshire, a hned za hranicemi v Massachussetts jsme zastavili u McDonald’s na jídlo jen za křižovatkou od hotelu, kde dnes budeme spát. Po obědě pokračujeme ještě asi 30 mil do Bostonu. Ve městě nestačil Libor za Janem na jedné rampě včas odbočit a ztratili jsme se. Zaparkovali jsme tedy u Lewis Wharf a šli jsme do města. Libor řekl, že si sice Boston nepřipravil (protože jako obvykle spoléhal na Jana), ale že nám něco řekne. Nakonec nám četl z průvodce, který mu půjčila Eva. Šli jsme kus po Freedom Trail, což je trasa nejpamátnějších míst v Bostonu, vyznačená na chodníku červenou čárou. Když jsme došli ke Quincy Market, dal nám Libor ze zoufalství 20 minut na oběd. Dali jsme si „clam chowder“ (polévku z mušlí) a „shrimps salad sandwich“ (sendvič s krevetovým salátem). Po jídle jsme šli dál; Libor se mezitím pokoušel spojit e-mailem s Janem. Když jsme došli na Boston Common, dostali jsme tam od reklamního rozdávače instantní chili a potkali jsme druhou skupinu s Janem. Když jsme mu řekli, že jej Libor volal e-mailem, jen se ušklíbl, že si poštu nevybírá. Zde se tedy zbytek naší skupiny přidal k Janovi. My jsme se vydali kolem obchodního domu MACY’s (do té doby jsem si myslel, že Macy’s je jen v New Yorku!) k řece Charles k BOSTON TEA PARTY MEMORIAL SHIP. Cestou jsme se zastavili na Jižním nádraží a když jsme se v obchůdku s pohledy ptal paní na cestu k „bostn tý páty“ memorial ship, tak mi vůbec nerozuměla a musel jsem říci „bástn týprdy“. Byl s tím docela problém, protože zrovna tento kus „downtown Boston“ je jedno veliké staveniště: staví tam tunel pod řekou nebo něco takového. Nakonec jsme se k lodi dostali, ale na ní jsme už nešli. Vůbec nikdo tam nebyl, tak to asi za moc nestojí (vstupné je $8). Jen jsme z mostu Congress Street Bridge na palubě viděli na provazech přivázané žoky s čajem, které si návštěvníci mohou sami hodit do moře, podobně jako před dvěma stoletími (1773) američtí osadníci převlečení za Indiány.

Od mostu jsme se vrátili na Boston Common a přes park došli k hotelu Boston Park Plaza & Towers, kde jsem při svém předcházejícím pobytu v Bostonu bydlel. Odtud jdeme po Boyston Road až k John Hancock Tower. Kousek dál je Prudential Tower s vyhlídkou v nejvyšším patře. Také odtud vyjíždějí různobarevná vyhlídková obojživelná auta, myslím, že se jim říkají Boston Ducks, která se snad někde pouštějí i do vody. Obešli jsme park Boston Common a konečně jsme našli i sousoší MAMMA MIA QUACK DUCK – pomník Kačky s osmi Káčaty z povídky Roberta McQuincyho „Give Way to the Ducklings“, která – podle pamětní desky u pomníku – proslavila Boston Common mezi dětmi na celém světě. Tím jsme se dostali až k rezidenční čtvrti Beacon Hill, prošli jsme jí a u State House (v rekonstrukci) jsme se vrátili na Beacon Road. Opět jsme prošli parkem a po Freedom Trail šli pomaloučku do přístavu k autobusu. Cestou jsme potkali Doktorky a Betka nám popsala, kde všude s Janem byli. (Nejvíce se jí líbilo v North Endu. Ten jsme pak prošli cestou k přístavu.) Předtím jsme se ale ještě jednou zastavili v Quincy Market, Ivanka si tam dala kuřecí TARYAKI (kousky kuřete na špízu obalené slaninou) a já PASTRAMI (uzené hovězí, jenže je neměli ON RYE, ale jen v bílé housce) a ústřice.

Cestou do hotelu jsme se ještě zastavili v supermarketu na nákup. Bydlíme v hotelu Guesthouse International Methuen. Večer pak byl mejdan, zase se tam vlastně sešel převážně jen náš autobus a jen pár lidí od Jana. Pila se whisky, víno a pivo; předtím jsme vybírali po $4. Miki se velice bavil, když mne informoval, že mě říkají „Yahoo“.

Ráno snídaně, odjezd až v 9 hodin. Po včerejší „pitce“ mi není moc dobře. K snídani jsem si dal chili, které jsme včera dostali od rozdávače na Boston Common. Dnes sedím vepředu, vedle řidiče. Ani nevím, jak k tomu došlo. Cesta do Bostonu trvá přes hodinu a celou dobu prší. Chtěl jsem, aby Jan cestou zastavil v Cambridge, kde je Harvardova universita, ale on jel až do města a pak se vracel (přestože byla dost zácpa). V Cambridge to jen párkrát objel a nikde ani nezastavil, přestože příležitostí k zaparkování bylo několik. Asi proto, že prší. Libor, jako obvykle, jel za ním jako ovce. Potom jsme jeli k USS CONSTITUTION, což je údajně nejstarší loď amerického válečného námořnictva v činné službě. Pořád prší. S Jiřím jsme šli na palubu a protože tam stála voda, namočil jsem si boty.

Pak jsme měli jet na BUNKER HILL, kde se odehrála jedna z bitev americké války za nezávislost, ale Jan z ničeho nic začal jezdit bez cíle po ulicích (Libor opět jako ocásek za ním! – a když jsme se ptali: „Libore, kam jedeme?“, odpovídal jen: „Já nevím, kam Jan jede!“), několikrát zabloudil a bylo to dost tristní. Teprve, když zastavil i mallu, dozvěděli jsme se, že jej lidé v jeho autobuse požádali, aby jel do nějakého obchodu. Takže – věřte tomu nebo ne – poslední tři hodiny pobytu v Bostonu, jednom z historickým měst USA, jsme strávili v Kmartu!!!

No, když už jsme tam byli, alespoň jsme si dali oběd, pizzu a polévku. Z Kmartu jsme ve 14,45 odjeli na letiště Logan International, na zákazu parkování jsme si rychle vyložili kufry, rozloučili se Janem a Liborem, podali si zavazadla a v 18,45 odstartovali letem Alitalia AZ619, letadlem B767, do Milána. Let dlouhý 6160 km proběhl bez jakýchkoli důležitých událostí, byly nějaké filmy, ale já jsem je v klidu prospal (poprvé jsem vlastně převážnou část letu spal). V Miláně jsme čekali jen asi dvě hodiny a pak hurá letem ČSA/Alitalia OK719/AZ7514 do Prahy. No, a to je vše!

Vlastně ne, po příjezdu jsem sepsal nejvýznamnější nedostatky zájezdu a poslal je CK. Protože jsem si byl jist, že by se jimi za normálních okolností vůbec nezabývali, uvedl jsem svůj dopis požadavkem na vrácení 10% z ceny zájezdu z důvodů nesplnění smlouvy. Dostal jsem dopis, že „mi odpoví v zákonné lhůtě“ – úplně stejně, jako by tu už 10 let nebylo tržní prostředí. Požádal jsem o radu Asociaci cestovních kanceláří, kde jsem se dozvěděl, že CK není jejím členem. Nakonec jsem dostal vyrozumění, společně s odmítnutím mého nároku, kde se v zásadě říká, že průvodci tvrdí něco jiného, takže nemám pravdu. Jediné, čeho jsem svým dopisem dosáhl, byla omluva za to, že Jan přijel na letiště v New Yorku pozdě.

Pokud vás to zajímá, zde si můžete přečíst můj dopis a odpověď CK.

(©2001, Ladislav Osvald)