Mexiko 2000

pondělí

Odlet z Prahy v 7,25 (AF1183), skutečný v 8,30. Přílet do Paříže v 10 hodin. Urychleně se letištním autobusem přesunout z haly B do haly C. Plánovaný odlet 10,50 (AEROMEXICO, Boeing 767, let číslo AF432/AM006) je zdržen o hodinu, odlétáme až ve 12 hodin. K jídlu je buď krocan nebo ryba. Když letušky došly až ke mně, už byla jen ryba a ještě k tomu to bylo studené jako psí nos. Letíme přes Grónsko, Kanadu a USA. Neustále nám promítají filmy, jeden za druhým, celkem tři. Jsou ale jen ve španělštině a ve francouzštině. Vyplnili jsme si turistické formuláře. To je teď vlastně místo víza. Do Mexico City jsme místo v 16,30 přiletěli až v 17,15.

Hned na letišti jsme si vyměnili nějaké peníze. Je to neobvyklé, ale na letišti byl (s jedinou nepodstatnou výjimkou) nejlepší kurs: $9,54 za 1US$. (Znak $ označuje mexické peso!) Pasová kontrola. Celní kontrola. To se zmáčkne knoflík a rozsvítí se zelené nebo červené světlo. Ten, komu padne červená, má smůlu a musí vybalit kufr. Nesmějí se vozit žádné potraviny. Když celník nějaké najde, jen zavolá: „Sanitario!“, na to přiběhne další, nalezené potraviny vezme štítivě do dvou prstů a jde je hodit do koše.

Než jsme se vymotali z letiště, byla noc (při příletu ještě vesele svítilo slunce.) Bydlíme v hotelu Ambassador (Humboldt 38). Bohužel jej nemohu doporučit, protože se tam ztrácejí věci. Nám se tam ztratil fotoaparát.

úterý

Ráno kolem hotelu (v centru města!!!) kokrhali kohouti. To bylo příjemné. Nepříjemné bylo, že před hotelem jsou otevřené garáže a celou noc tam běžel kompresor.

NÁMĚSTÍ TŘÍ KULTUR (Plaza de las Tres Culturas): kultura aztécká, španělská a současná. Je to na místě, kde býval trh Tlatelolco prvního aztéckého hlavního města Tenochtitlánu. Město podle pověsti založili ve 14. století Aztéci (Mexicos), kteří sem přišli z Aztlánu. Vzniklo na pustém ostrově v jezeře Texcoco, kde Aztéci spatřili orla sedícího na kaktusu a požírajícího hada. To je hlavní motiv mexického státního znaku! Pak tu nasypali další ostrovy a pospojovali je sypanými cestami. Cesty byly úzké, protože Aztékové chodili jen pěšky, nepoužívali totiž tažná ani jízdní zvířata. Aby na nich mohli jezdit španělští jízdní vojáci, nechal Cortéz kanály zasypat. Použil k tomu kamene z domů! Většina aztéckých staveb na Tlatelolcu jsou zrekonstruované. Později jsme se dozvěděli, že se to pozná podle toho, že ve spárách vyplněných maltou (nebo to je beton?) jsou vložené kamínky. Vypadá to moc pěkně a původně jsme si mysleli, že to tak své stavby dekorovali sami jejich stavitelé, tedy Indiáni. Je zde odkrytý dvojitý hrob – říká se mu „Milenci z Tlatelolca“. Španělskou kulturu zastupuje kostel Santiago Tlatelolco (1609). Vedle něj je na náměstí památník masakru studentů armádou dne 2. října 1968. Protože k němu došlo jen deset dní před začátkem olympiády, bylo to ututlané. Na ohromném platu před řadou současných paneláků cvičí as 100 starších žen – jako v Koreji. Ještě je poměrně brzo, takže tu potkáváme převážně jen turisty. Na ulicích je ale dost rušno.

Mexickou národní patronkou je PANENKA MARIA GUADELUPSKÁ (Nuestra Madona de Guadelupe) a jí je zasvěcen i nejvýznamnější poutní kostel v Mexiku, BASILICA DE GUADELUPE. Mexičané jsou nábožensky založení. Ohromné kytice a věnce nosí do kostela mladí i staří, dokonce jsme viděli i hlídkový policejní vůz, jak na střeše veze do Guadelupe velikánský věnec. Mimochodem, cestou jsme viděli po rozích ulic postávající policisty se samopaly a brokovnicemi. Koupili jsme si fotoaparát na jedno použití za $160 – ve vedlejším obchodě jej měli za $120!

O Guadelupe se vypráví toto: Indián jménem Quauhtlatohua (Španělé to vyslovovali Guadelupe) prý zde na hoře Tepeyac uviděl dne 12. prosince 1531 Pannu Marii. Nařídila mu (domorodým jazykem!), aby na tom místě nechal postavit kostel. Chlapec běžel za biskupem, který jej vyhodil, že vypil příliš mnoho místního kaktusového piva pulque. Panna Maria se ale nedala, objevila se mu znovu a jako důkaz pro biskupa mu dala koš růží, které na Tepeyacu nikdy nerostly. Zabalil je do svého pláště, ale než je donesl biskupovi, změnily se mu v „krásný obraz Panny Marie s tmavou pletí“, který se mu otiskl na jeho plášti.

Na svahu hory je zde podél umělého vodopádu vystavěno sousoší indiánských bojovníků i žen a dětí, jak se klaní svaté Panně z Guadelupe (papež jí prohlásil za svatou v roce 1754). Aztékové na tomto místě původně uctívali bohyni Tonantzin, matku bohů, takže se jen posunul náboženský význam místa.

Původní bazilika z 18. století se již nepoužívá, protože se propadá do země, ale veřejnosti je stále přístupná. Naklání se dopředu a celá je vyplněná lešením. Hned vedle je nová, okrouhlá a ohromná bazilika pro 5000 lidí. Některé prameny říkají, že se jich tam vejde 10000. Z jakéhosi orchestřiště pod oltářem (aby nerušili bohoslužby) si návštěvníci prohlížejí oltář s obrazem Panny Marie a prý i pláštěm Indiána Quauhtlatohua. Oltář je postaven ze tří kovů: zlata, stříbra a mosazi, které symbolizují tři vrstvy společnosti. Aby se návštěvníci neshlukovali, tak tam je pohyblivý chodník.

TEOTIHUACÁN – „místo, kde byli stvořeni bozi“. Město vzniklo i zaniklo přibližně ve stejné době, jako starověký Řím – 500 př.n.l. až 500 n.l. V době své největší slávy okolo roku 500 n.l. zde žilo na 25 čtverečních kilometrech 200,000 lidí. O původních obyvatelích, kteří zmizeli ještě dříve, než přišli Aztéci, toho není mnoho známo, protože neexistují žádné písemné památky. Zdá se, že to byli kanibalové, protože se prý v hrncích na vaření našli lidské kosti.

Zde také prý došlo po vládě čtyř katastrofických sluncí (viz popis aztéckého kalendáře) ke stvoření nového, přátelského a příjemně hřejícího slunce. To bylo tak: po zániku čtvrtého slunce, asi Slunce jaguárů, byli bohové zoufalí, protože zahynuli i všichni lidé, kteří je uctívali. Proto se rozhodli stvořit nové, páté slunce. Potřebovali k tomu jednoho z bohů, který by se dobrovolně vrhl do ohně, aby z něj znovuzrozený vystoupil jako nové slunce. Dlouho se nikdo nenašel, až se nakonec přihlásil maličký, ošklivý a strupatý, zkrátka takový nanicovatý bůh jménem Nanauatzin, pro kterého by vlastně byla smrt vykoupením. Jenže: jiný bůh, mladý a krásný Tecciztecatl si v tom okamžiku uvědomil, že nové slunce vlastně bude nejmocnějším bohem, a přihlásil se také. No a co, řekli si bohové, tak budeme mít dvě slunce. Zapálili hranici, oba dobrovolníci se rozběhli, aby skočili do ohně. Teď se ale Tecciztecatl zalekl a zastavil se. Když ovšem uviděl, jak se znovuzrozený Nanauatzin zdvihá z plamenů jako zářící slunce, znovu si dodal odvahy, rozběhl se a skočil. Jenže (vždycky se najde nějaké jenže!) v tom okamžiku si jeden z bohů uvědomil, že mít na obloze dvě slunce je hloupost, a když se Tecciztecatl vynořil z ohně, tento bůh chytil okolo běžícího zajíce a mrštil jím Tecciztecatlovi do tváře, aby tak zastínil jeho svit. Z Tecciztecatla se tak nestalo Slunce, ale Měsíc. A toho zajíce je dodneška při úplňku vidět, jak panáčkuje na „tváři“ Měsíce. To je ale hezká pověst!

V Teotihuacánu jsme tedy nejdříve šli do CITADELY (Ciudadela). Neustále se okolo nás motají Indiáni a snaží se nám prodat „zaručeně pravé“ obsidiánové sošky a další suvenýry. Cena je velmi zajímavá, asi to je strojová výroba nebo kazové zboží, ale sošky jsou velmi pěkné. Citadela je obnovená prostora s chrámem opeřeného hada (Quetzalcoátl – bůh vzduchu). Všude jsou zobrazeni hadi, hadí hlavy (Quetzalcoátl) a hranaté hlavy s očima jako podšálky (Tláloc – bůh vody a deště). Zde začíná čtyřkilometrová ULICE MRTVÝCH (Calzada de los Muertos). Název Ulice mrtvých jí dali Aztéci, kteří se domnívali, že budovy postavené podél této ulice jsou hrobky vládců. Ve skutečnosti se prý jedná o základy chrámů (podobně jako pyramidy), ale o jejich funkci se stále nic neví. Poutníci procházeli po celé její délce, aby se poklonili chrámům na vrcholcích pyramid.

My jsme ale po ní nešli, nýbrž jsme na druhou stranu areálu k pyramidě Slunce přejeli autobusem. PYRAMIDA SLUNCE (Piramide del Sol) stojí asi v polovině Ulice mrtvých. Její základna měří 225 x 225 metrů, skoro stejně jako Cheopsova pyramida. Na rozdíl od egyptských pyramid ale mexické sloužily (téměř výhradně) jako základny nevelkých chrámů – prostě aby byly chrámy vidět už z dálky. Pyramida Slunce je 64 metrů vysoká, na její vrchol vede 365 schodů a má 4 patra. Nahoře je krásný výhled na celý Teotihuacán, Citadelu, Ulici mrtvých a Měsíční pyramidu.

Na konci Ulici mrtvých stojí MĚSÍČNÍ PYRAMIDA (Piramide de la Luna – 43 metrů vysoká se základnou 120 x 150 m, vede na ní 112 schodů). Cestou si lze prohlédnout ZEĎ S JAGUÁREM, který troubí na lasturu a má na hlavě péřovou čelenku. Vlastně to je puma, protože to místo se jmenuje Mural del Puma. Zašli jsme do PALÁCE OPEŘENÉHO MOTÝLA a PALÁCE JAGUÁRŮ (Palacio de Quetzalpapalotl, Palacio de los Jaguares, Templo de las Conchas). Jsou vyzdobené reliéfy motýlů, kteří prý symbolizují mužskou plodnost, obrazy sov a jaguárů. Někteří motýli mají očička z obsidiánu. A pak tam byl ještě splachovací záchod, vypadá jako turecký, ale po jeho obvodě prý neustále tekla voda, kterou se po použití zavlažovala kukuřičná pole.

Před restaurací, kde jsme obědvali, je dílna na opracování obsidiánu, kde dva místní Indiáni řežou a brousí a leští, až se z nich kouří. Absolvovali jsme tam výklad o výrobě sošek z obsidiánu a také o kaktusech (maguey). Z jejich šťávy se dělá pivo (pulque) a kořalka, blány z listů se používají jako papír a koncový trn jako jehla, má i navléknutou asi metrovou nit. Vedle rostou opuncie: mají ovoce, ale není dobré, asi je nezralé, a navíc má jemné trny, kterých se člověk dva dny nezbaví.

Zašli jsme do směnárny ($9,45 za 1US$) a na poštu (Correo Mayor). Známka do Evropy stojí $5,30. Cestou jsme narazili na Torre Latino Americana (Latinskoamerická věž má 44 poschodí, na vrcholku je vyhlídková restaurace). Naproti je Kachlíčkový dům (Casa de los Azulejos) s fasádou pokrytou modrými a bílými kachlíčky (azulejos). Proti poště v benátském stylu, která je sama o sobě zajímavou stavbou, je Palacio de Bellas Artes, muzeum krásných umění postavené v italském stylu z carrarského mramoru. Kousíček odtud na Plaza Garibaldi se shromažďují mariachi, hudebníci nabízející zde své služby. Park Alameda, založený již v 16. století, je a prý vždycky byl vyhledávanou promenádou. Přestože se už začalo stmívat, prošli jsme parkem až ke grandiózní soše Benita Juáreze (prvního mexického prezidenta indiánského původu) z bílého mramoru. Přímo proti Juárezově soše je na Avenida Juárez obchod, kde jsme si koupili nový fotoaparát – nejlevnější kompakt, jaký byl k mání (Olympus Trip za $385=US$40).

Obešli jsme několik ulic okolo hotelu. Škoda, že se tu tak rychle stmívá. Avenidu Juárez nedaleko hotelu křižuje Paseo de la Reforma, označovaná jako Champs Elysée Mexico City. Mexico City je rušné velkoměsto, údajně zde žije 25 procent všech obyvatel Mexika. Mexičané žijí hodně na ulici. Veliké protiklady. Luxus a bída. Malé děti prodávají pomeranče, vodu, nebo jen tak žebrají. Je tu všude hodně stánků se vším možným jídlem, hlavně sladkostmi, buchty a koláče po $1, grilované kuře za $60. Jídlo vypadá moc lákavě, těch vůní, ale byli jsme varováni, že bychom to nemuseli strávit.

středa

Prohlídka města: ZÓCALO (hlavní náměstí, které se ve skutečnosti nazývá Plaza de la Constitución) je již od 14. století největším a nejdůležitějším náměstím v Mexiku. Zócalo se mu (a přeneseně i všem hlavním nebo nejdůležitějším náměstím všech měst v Mexiku) říká proto, že tam měl být kdysi postaven pomník, ale dlouho zůstalo jen u postavce (zócalo - sokl). Podle jiné verze tam ten podstavec zbyl po soše španělského krále, která po revoluci byla odstraněna. Na náměstí je plastický model prvního města na tomto místě, Tenochtitlánu. Průvodci zrcátkem jako ukazovátkem ukazují jednotlivé stavby a jejich využití.

Hned vedle je TEMPLO MAYOR (Teocalli), pozůstatky aztéckého chrámu, které byly objeveny při stavbě metra. Aztéci měli 52-letý kalendář a po uplynutích každých 52 let vždy nad stávající pyramidou postavili další. Chrámy na vršcích byly zasvěceny bohu Slunce Huitzilopochtlimu a bohu deště Tlálocovi. U paty pyramidy leží replika osmitunového bílého kamene s vyobrazením bohyně Měsíce Coyolxauhqui s useknutou hlavou a údy. Podle pověsti se Coyolxauhqui rozzlobila, když její matka, bohyně života a smrti Coatlicue, přišla již po 402. do jiného stavu, a přemluvila svých 400 sourozenců, aby matku potrestali a dítě zahubili. Jenže uprostřed příprav z jejího lůna vyskočil již dospělý bůh Huitzilopochtli v plné zbroji. Svou sestru Coyolxauhqui rozsekal na kousky a svrhl jí z hory a její vzbouřené bratry a sestry vyhnal na nebesa, kde od té doby svítí jako hvězdy. Právě nález tohoto kamene prý umožnil, že byl objeven Templo Mayor. Archeologové již věděli, že tento kámen se nachází výhradně pod horou (odkud Huitzilopochtli svrhl Coyolxauhqui), a proto si byli jisti, že nad ním musí být nějaká pyramida. Originál kamene je v Antropologickém muzeu.

Pětilodní METROPOLITNÍ KATEDRÁLA je největší katedrálou v Latinské Americe a je postavená z mramoru a žuly. Je vysoká 57 m a váží 3000 tun. Protože stojí na jezerním podkladu, neustále se propadá, nyní již o 3 metry.

Prezidentský palác, PALACIO NACIONAL, kdysi postavil Cortéz na troskách původního Moctezumova paláce; nyní se o něj dělí prezident s vládními úřady. Hlavní schodiště paláce a galerie v prvním poschodí jsou vyzdobeny ohromnými freskami Diega Rivery (1886-1957), které zobrazují pět století mexických dějin, od Aztéků přes conquistu po revoluci a nezávislost. Na nádvoří Prezidentského paláce je botanická zahrada s mnoha druhy kaktusů, všechny pěkně označené tabulkami se jménem.

Potom jsme vyrazili po Paseo de la Reforma do parku Chapultepec (Návrší kobylek), kde je Národní antropologické muzeum. Kolem jsou vysoké a pěkné moderní budovy, hotely, banky a kanceláře ze skla a oceli, a tisíce aut. Mezi nimi se proplétají stovky zelenobílých Volkswagenů, které se tu používají jako taxíky. Širokou, přímou a stromy (nechybí ani palmy) lemovanou Paseo de la Reforma dal postavit nebohý mexický císař Maximilián, aby jeho žena Charlotta mohla ze zámku Chapultepec sledovat, jak každý den kočárem jede do Národního paláce na Zócalu. Třída reformy je ozdobena sochami mexických a aztéckých hrdinů a bohů – Cuauhtémoc, Tetlepanquetzal, Coanoch a Quetzalcoátl. Na půl cestě mezi parky Alameda a Chapultepec [čapultepek] stojí zlatá socha Anděla nezávislosti (EL ANJEL). Když jsme u něj zastavili, zrovna do vedle zaparkovaných autobusů začali číšníci z protějšího hotelu nakládat piknikové krabice. Řekli jsme jim: „Tady, tady..!“ a oni to (málem) naložili do našeho autobusu.

U vstupu do parku u zámku Chapultepec je památník mexickým kadetům (klukům okolo patnácti let), kteří zahynuli, když se jako jediní v roce 1847 postavili americké invazi na počátku mexicko-americké války.

NÁRODNÍ ANTROPOLOGICKÉ MUZEUM bylo bohužel částečně uzavřené. Později jsme se dočetli, že v suterénu vstupní budovy je místnost nazvaná Orientation Room, kde lze absolvovat zhuštěnou patnáctiminutovou „prohlídku“ muzea. Navštívili jsme expozice o Aztécích (Mexicos) a Oltécích; viděli jsme slavný aztécký kalendář, což je kamenná deska o průměru 4 metrů, na které je zobrazeno hlavní slunce, věčně hladový Sluneční bůh Tonatiuh, kterého museli krmit lidskými srdci, aby se nenaštval a nesestoupil z nebe, a další čtyři slunce: slunce vody (potopy) (Atonatiuh), slunce větru (hurikánů) (Ehecatonatiuh), slunce ohnivého deště (zemětřesení) (Quiauhtonatiuh) a slunce jaguárů (Ocelotonatiuh). Tato slunce znamenají odpovídající věky, t.j. věk slunce, věk vody, věk větru a věk jaguárů. Tyto věky vždy skončili katastrofou způsobenou těmito živly (pokud jsou i jaguáři živel). Dále jsou v muzeu expozice věnované Teotihuacánu, Toltékům, Aztékům, oblasti Oaxaca, pobřežní oblasti, Mayům a též západním a severozápadním oblastem Mexika. Ve velikém parku před muzeem vystupují „voladores” – létající muži (viz „Tulum“).

Z Ciudad de Mexico odjíždíme do 24 km vzdáleného Xochimilca (Jardines Florantes de Xochimilco). XOCHIMILCO [čočimilko] znamená „místo květin“. Také se mu říká „plovoucí zahrady“. Aztékové je vybudovali na jezeře, kde se rozkládalo původní hlavní město Tenochtitlán. Nyní zde zůstalo na 200 km kanálů mezi umělými ostrovy z pletených rohoží, pokrytých zeminou (původně bahnem) a rostlinami (původně rákosím), které jsou ale nyní již zcela zakořeněné do dna jezera. Po kanálech (chinampas) se jezdí na lodích po 12 až 18 lidech, pije se pivo a kořalka nebo se zde pořádají pikniky. Obchodníci na lodích se snaží prodávat suvenýry. Ceny za loď i za jídlo a nápoje jsou fixní, ale místní podnikatelé se již naučili nespoléhat se na štědrost turistů a automaticky připočítávají k cenám desetiprocentní spropitné. O víkendech se zde sjíždějí celé rodiny a je tu prý velice rušno. Náš mexický průvodce nám vysvětlil, že mexický muž má o víkendu tři povinnosti: v pátek se věnuje přátelům, v sobotu manželce, a v neděli rodině (viernes social, sábado sexual, y domingo familiar). Rodina má vůbec v Mexiku zvláštní úlohu. Odjet za prací do jiné země nebo jen do jiného kraje se prý považuje za rodinnou tragédii. Dokonce prý mexičtí fotbalisté vysvětlovali svůj neúspěch na mistrovství světa tím, že se jim stýskalo po rodině. A nikomu to prý nepřipadalo divné.

Odjíždíme na jih do města CUERNAVACA. Velmi příjemné město, teploučko, prý se mu říká „město věčného jara“. Přestože je v tropech, díky nadmořské výšce 1500 metrů má velmi příjemné klima. Proto tu také svá letní sídla měli Moctezuma i Hernám Cortéz a mexický císař Maxmilián Habsburský. Žil tu mexický malíř–muralista David Alfaro Siqueiros, který (pokud se nemýlím) vyzdobil hlavní město Brazílie, Brasilia. Přímo ve městě, kousek od centra, stojí pyramida Teopanzolco („opuštěný chrám“) a v blízkosti města se nacházejí ruiny města Xochicalca. Zvláštností katedrály Zvěstování (Catedral de la Asunción), která je prý nejstarší katedrálou v Mexiku, jsou tzv. otevřené kaple pro Indiány. Indiáni, kteří nebyli pokřtěni, nesměli do kostela a prý se jim ani moc nechtělo, dávali přednost bohoslužbě pod otevřeným nebem. PALACIO DE CORTÉS si postavil Hernán Cortéz v 16. století na základech rozbořené aztécké pyramidy Tlahica. (Uvnitř jsou další nástěnné malby od Diega Rivery.) Je tu spousta kvetoucích stromů, keřů a květin (pozor, je listopad!). Na ulicích je živo, lidé se procházejí a baví se. Zdrželi jsme se ale jen velmi krátce a pokračovali do Taxca.

TAXCO [tasko] je prý městem umělců a hlavním světovým městem stříbra. Leží v nadmořské výšce 1670 m a na první pohled nám připomnělo andaluské městečko Mojacar. Původně sem prý šli conquistadoři za zlatem, žádné nenašli, ale pak objevili velká ložiska cínu a hlavně stříbra. Těžba stříbra je spojena se jménem José de la Borda. Ohromně zde na stříbře zbohatl a následně investoval do města a postavil i místní katedrálu.

Protože tu jsou jen uzounké uličky, kterými by autobus neprojel, musel zůstat dole a my jsme jeli do hotelu taxíky. Jako taxíky tu většinou (podobně jako v Ciudad de Mexico) jezdí broučci VW bez pravého předního sedadla. Náš hotel se jmenuje Rancho Victoria. Protože je celé město ve svahu, i hotel je vlastně taková hacienda na několika (asi čtyřech) terasách, spojených zahradními schodišti. Těch barev. Recepce s jídelnou je až dole a my jsme měli pokoj až na nejvyšší terase. Byl v domečku s dalšími třemi velikými pokoji, každý se třemi lůžky a koupelnou jako z 19. století.

čtvrtek

Pěší prohlídka Taxca. KOSTEL SANTA PRISCA (sv. Priscila byla třináctiletá křesťanka, kterou nechal císař Claudius v r. 270 hodit lvům, ti ji ale nesežrali a tak jí nechal useknout hlavu) vypadá se svou růžovou barokní fasádou jako cukrový dort. Byl postaven za pouhých 10 let a ke svému vysvěcení na kněze jej od svého otce dostal Manuel de la Borda, který tam pak byl farářem. Hodiny na věži postavil tvůrce londýnského Big Benu, Isaac Rogers. Zajímavostí je obraz Panny Marie napravo od oltáře, na níž je zřetelně vidět, že je těhotná. Namaloval jej zapotécký Indián Miguel Cabrera a potom se musel celý život skrývat před inkvizicí.

Je tu spousta krámků se stříbrem, protože Taxco je horní město, kde se stále ještě těží a tepe stříbro. Někdo tvrdil, že ráno slyšel, jak „na baňu klopajů“. Měli tu moc dobrý kurs: $9,55 za 1 US$. Pak jsme prošli městem a ve strži pod náměstím našli místní trh. Ohromná láce!

Cestou do Puebla jsme na chvilku zastavili v polích, abychom si mohli vyfotografovat POPOCATÉPETL (Dýmající hora, 5465m) a IXTACCÍHUATL (příp. Iztaccíhuatl, Bílá žena – 5326 m). Ixtaccíhuatl skutečně připomíná ležící ženu a její milenec, bojovník Popocatépetl, jí hlídá. Obě hory jsou sopky, které se čas od času probouzejí k životu. (Nejstarší obydlené místo v Mexickém údolí, Cuicuilco, bylo pokryto výlevem lávy již v roce 100 před naším letopočtem.) Právě když jsme jeli okolo, tak si Popocatépetl, který se již několik let opět probouzí, „upšoukl“. Vypadalo to jako kokarda, jakou nosí italští karabiniéři. Po chvíli vítr kouř rozfoukal, takže to na videu vypadá spíše jako mrak, který náhodou pluje okolo vrcholku hory.

Byl tam i hřbitov, spíše jako americký. Všude jsou žluté afrikány, kytka mrtvých, protože mrtví prý vidí jen žlutou, tak aby našli cestu domů. Zvláštní strom s červenými květy se jmenuje „tulipánovník“. Kaktusy – svícnové (candelabros) a stromové (sequiros). Pak jsou ještě kaktusy „ušaté“ (podle vzoru „ušatý kaktus mám tak rád…“). Ty se jmenují nopály. Pak jsme si cestou udělali ještě tři zastávky:

SAN FRANCISCO ACATEPEC: kostel ze 16. století, hodně „cukrová“ výzdoba. Pro nás velmi nezvyklá. Fasáda je pokrytá mnohabarevnými dlaždičkami, uvnitř jsou zlacené řezby a polychromovaná sádra. Na stříšce nad hlavní lodí je Slunce s indiánskou tváří: stalinským obočím, tlustými rty a nosem jako skoba. Sochy svatých tu jsou většinou oblečené do normálních šatů z látky. Běhal tam pes s natrženým uchem.

SANTA MARIA DE TONANTZINTLA: Na tomto místě stával chrám bohyně Země Tonantzin. Pod střízlivým zevnějškem opět přeplácaná výzdoba, ale s jistým naivním půvabem. Vyzdobili jej místní indiánští umělci, kteří si do katolicismu přidali vlastní tradice.

CHOLULA: vykopávky pyramidy Tepanapa. Je to údajně největší pyramida na světě, ale ve Střední Americe určitě. Není prý nejvyšší (65 m), ale je nejmohutnější (3 miliony m3, její základna měří 400 metrů). Mimochodem, vůbec na to nevypadá. (Podle jistého amerického pramene, který ji nazývá „Cholula de Rivadabia”, je vysoká 177 stop/61,5 m a zabírá plochu 45 akrů/18 ha, zatímco Cheopsova pyramida prý měří jen 130 stop/40 m a její základna zabírá pouze 13 akrů/5,2 ha). Zatím není odkrytá. Španělé ji záměrně zasypali a na vršku postavili kostel Panny Marie Pomocné (Nuestra Seńora de los Remedios). Zastavili jsme jen na focení z dálky, asi na kilometr, ale pak jsme projeli těsně okolo. Město Cholula bylo centrem kultu Quetzalcoátla a neustále sem proudily davy poutníků. Když sem přišel Cortéz, ve městě bylo na 400 chrámů a 40,000 domů. Při odjezdu se jej Cholulané pokusili zabít a on jich nechal 6000 zmasakrovat a město srovnat se zemí. Přísahal, že na jeho ruinách nechá postavit jeden kostel na každý den v roce. Málem se mu to povedlo.

Večer příjezd do Puebly. Město PUEBLA se vyznačuje pravoúhlým plánem ulic, koloniální architekturou, řada domů má pestrobarevné obklady z dlaždiček a na hlavním náměstí Zócalu stojí raně barokní katedrála, největší v Mexiku, se dvěma 70-metrovými věžemi a s 19 zvony na nich.

Hotel Lastra je až na kraji města a trochu připomíná hotel Savoy v Praze na Hradčanech. Místní specialita se jmenuje „mole poblano“ a je to omáčka z chilli papriček a čokolády, která se podává k drůbežímu masu.

pátek

Takže další památky v PUEBLE: Zócalo (hlavní náměstí), kostel Santo Domingo s RŮŽENCOVOU KAPLÍ (Capila del Rosario), prý osmý div světa z roku 1690, do posledního kousku obložená 23-karátovým plátkovým zlatem.

Jedeme po silnici okolo nejvyšší hory Mexika, PICO DE ORIZABA (neboli Citlalaltépetl, 5747m), směrem na město Orizaba, ale pak uhýbáme na jih na Oaxacu. Zastávka na focení kaktusů. Opravdu pěkná hornatá krajina, většinou červená zem.

MONTE ALBÁN (pozor, zavírá už ve 4 hodiny!) bylo náboženské a ceremoniální místo ležící na plošině velké jako tři fotbalová hřiště (320 x 140 m), vytvořené „uříznutím“ vrcholku hory. Nikdo dodnes neví, jak to tehdy (asi v 6. století př.n.l.) místní obyvatelé, Olmékové, udělali. Nejvýznamnějšími památkami jsou pozdější zapotécké a ještě pozdější mixtécké hroby a hrobky, které jsou ale od posledního zemětřesení veřejnosti uzavřené. Nejblíže ke vchodu (a k muzeu) je hřiště na pelotu (vlastně „tlatchtli“ [tlačtli], zapotécky „lachi – má rozměry 41 x 26 metrů a je ve tvaru „H“). Tlachtli se hrála tvrdým míčem z kaučuku, který měli hráči boky, lokty a koleny dopravit do „branky“, zde prý do rozšířené části hřiště, kterou naopak bránilo druhé mužstvo. Chybějí zde kamenné kruhy, kterými se na jiných lokalitách měl míč prohodit.

Uprostřed „náměstí“ stojí observatoř (Monticulo J), provrtaná tunely a průhledy, z nichž každý prý má vlastní astronomický význam. Například jeden z nich ukazuje při rovnodennosti na hvězdu Capella. Že by Olmékové přišli právě odtamtud? V observatoři byly nalezeny kamenné desky se zobrazením lidí, oblečených i nahých, normálních i znetvořených. Někteří dokonce měli vousy, což je u Indiánů naprosto neobvyklé.

Asi nezajímavější je zde Dům tanečníků (Los Danzantes): našly se v něm další kamenné desky s obrazy lidí, včetně vnitřností a například rodidel s plodem, a nikdo neví, kdo to udělal a proč. Někdo tvrdí, že se jedná o anatomický atlas, jiní že to je popis nějakého velkého vítězství, že to jsou plavci nebo pobití váleční zajatci, případně generace deformovaných dětí, které se narodili v důsledku incestů a příbuzenských sňatků. Figury mají olmécké rysy, šikmé oči a pokleslé koutky úst. Vyjadřují beznaděj a bolest. Všechny jsou mužské a nahé, což je zvláštní, protože nahotu považovali Indiáni za nepřijatelnou.

Mezi pyramidami na obou stranách veřejného shromaždiště je prý podzemní chodba, kterou kněží probíhali z jedné strany na druhou, aby si lidi mysleli, že mají nadpřirozenou moc. (Průvodce Enrico: „Ale nešlo o to, aby je podvedli, to jen tak lidi bavili!“)

Mimochodem, název Monte Albán (Bílá hora) je odvozen od množství stromů, snad akátů, které prý pokrývají celou horu („monte“) bílými („alba“) květy.

Zelenkavá katedrála na zócalu města OAXACA [oachaka] je spíše menší a robustní, s nízkými věžemi, protože je to oblast častých zemětřesení. Hotel Calesa Real vypadá jako karavanseraj v Drinopolu. V patiu má maličký bazén, ve kterém by se snad i dalo koupat, kdyby nebyla voda tak studená.

Pak se konal „folklorní večer“. Zdá se, že při něm jde hlavně o to, aby si hosté objednali co nejvíce pití. Asi deset tanečníků a tanečnic v národních krojích zatančilo na dvacet tanců z různých oblastí státu Chiapas. Nebylo to špatné, ale bylo to dlouhé a ke konci i nudné. Venku je spousta mladých lidí, dobře se baví při hudbě. Ve městě je několik obchodů s internetem.

sobota

Měli jsme naplánovanou prohlídku kostela Santo Domingo, růžencové kaple a muzea, ale muzeum otevírá až v 10 hodin. Protože tam je uložený zlatý poklad z hrobky č. 7 na Monte Albán, opravdu to stojí za to. ZLATÝ POKLAD Z MONTE ALBÁN. Červený vstupní portál hlídají dva jaguáři. Poklad je skutečně krásný: masky vykládané tyrkysy, skleněná maska z jediného kusu krystalu, perlové náušnice, nejrůznější zlaté závěsy a jehlice, falešné nehty ze zlata. Jsou to ale jen kopie! Na dvoře stojí stély z Mitly a Monte Albán, na kterých figury „mluví“ (t.j., mají u úst „bubliny“ s řečí – písmena uvozená uvozovkami!). Bohužel tyto „vzkazy“ doposud nebyly rozluštěny.

EL TULA – NEJSTARŠÍ STROM NA SVĚTĚ (či alespoň v Jižní Americe) – 2000 let! Určitě ale prý má největší průměr na celém světě (42 m, při výšce 40 m, váží 5,5 tuny a objem má 75 m3). Je to cypřiš (taxodium mucronatum) a stále prý roste. Prováděl nás tam asi desetiletý kluk, který byl strašně zklamaný, že nechceme výklad ani v angličtině, ani ve francouzštině, ale jen ve španělštině! Měl zrcátko a tím ukazoval nejrůznější tvary na stromě. Děti tady v Mexiku vůbec dost často pracují. Nejčastěji něco prodávají. Pak tam ještě byl keř „balónovník“ s plody, které vypadají jako veliký angrešt o průměru asi 5-15 cm, ale jsou uvnitř duté.

PALÍRNA MEZCALU: to se vezme obyčejná agáve (na tequilu se používá agáve modrá) a ořežou se jí listy. Srdíčka (piňas) mají v průměru až půl metru a nechají se podusit v jámě s ohněm, něco jako Seatonův hrnec. Pak se melou (drtí) na mlýnském kameni a naloží se do kádí, kde kvasí (fermentují). No a pak se to destiluje – jen jednou, asi jako ukrajinská samohonka. V palírně nám dali (maličko a jen jednou) ochutnat a skoro každý si tam lahvičku koupil. Měli i mezcal s červem.

Tequila se vyrábí úplně stejně, jen se pálí vícekrát. U tequily existují čtyři druhy nebo třídy: blanco (bílá nebo stříbrná, méně než 60 dní stará), joven abocado (zlatá – může být přibarvená a ochucená, do 60 dnů stará), reposado (vyzrálá – stárne v sudech nebo nádržích více než 60 dní a méně než jeden rok) a ańejo (uleželá – stárne v dubových sudech déle než jeden rok; mimochodem, po deseti letech prý tequila hořkne).

Podle pověsti vznikla tequila tak, že bohové se nemohli dohodnout, kdo obšťastní lidi nápojem, který by jim přinášel radost. Hádku vyřešil blesk, který udeřil do agáve a uvedl jí do vadu. Šťáva, která z ní vznikla, byla právě tím nápojem, který bohové hledali. Zvyk pít tequilu se solí a citronem (líznout si soli, hodit do sebe panáka tequily a zakousnout osminkou limonku) prý vznikl v USA a platí (prý) jen pro tequilu nevalné kvality. Kvalitní tequila se prý pije stejně, jako jiné kořalky. Je pravda, že pokud jsme si o limon neřekli, téměř vždy nám tequilu servírovali bez ničeho. Ne tak mezcal, ten byl vždy s limonem a se solí. A agáve není kaktus!

Na oběd jsme se zastavili v moc pěkné haciendě, měli tam všude pověšené igelitové pytlíky s obyčejnou vodou, prý proti mouchám. Nevím, jak to funguje, ale mouchy tam nebyly.

Hned při příjezdu do Mitly jsme viděli svatbu. MITLA bývala nejvýznamnějším ze všech sídlišť Mixtéků. Na rozdíl od Monte Albán jsou zdejší paláce a chrámy v čisté rovině. Také není tak monumentální, spíše se soustřeďuje na detail. Plastické ornamenty nejlépe vynikají v šikmém slunci. Naposledy toto místo zřejmě sloužilo jako královské pohřebiště. Název Mitla (původně Mictlán) znamená v mixtéčtině „domov mrtvých“ a stejný význam má i zapotécký název Yoopaa. V paláci jsou pozůstatky dvou královských hrobek, kam se dostanete úzkou, nízkou a celkově klaustrofobickou chodbičkou. Samé sloupy a kamenné ozdoby („zkamenělá pletenina“), vše původní. (Průvodce: „Ne jako na Monte Albán, tam je to ze 65% rekonstruované!“). Sloupy patří do „Sálu šesti sloupů“ (Grupo de las Columnas), asi čtyřmetrových monolitů, a ozdobné kamenné krajky jsou snad všude. Zajímavé je, že se zde nevyskytují žádné zvířecí ani rostlinné motivy, pouze tzv. řecké klíče (meandrovité útvary) zobrazující zřejmě stočené hady plazící se po všech stěnách. Z Patio de las Grecas vycházejí čtyři místnosti, všechny vyzdobené touto kamennou pleteninou. Když jsem tam lezl, praštil jsem se do hlavy (a to tak, že moc!) o ocelovou traverzu, která údajně chrání kamenný překlad v případě zemětřesení. Zřejmě jsem zdaleka nebyl první, o této „neviditelné pasti, která poslala již několik návštěvníků do říše snů“, se zmiňuje i turistický průvodce.

Kolem je zase spousta stánků se suvenýry, jako u každé památky. Mají velký výběr a ceny příznivější, než v obchodě.

Pak nás čekal čtyřhodinový přejezd do Tehuantepecu, nejužšího místa (210 km) na šíji mezi Atlantickým oceánem (Mexickým zálivem) a Tichým oceánem. Je to oblast silných větrů, někdy se dokonce prý musí zastavit kamiónová doprava, aby vítr auta nepřevrátil.

Cestou, jako i jinde, je kolem silnice spousta „motorestů“ – chatrč a před ní několik prkenných stolů a lavic a v chatrči Indiánka vaří v několika hrncích jídlo. Prý je využívají hlavně řidiči kamionů. Ale ani turisté se prý nemusejí ničeho bát: vše je prý čisté a chutné, a kuchařka vás nechá klidně nahlédnout i do hrnce. Vesnice kolem silnice jsou zpravidla chudé. Před domky mají místo psů uvázaná prasátka. Mimo vesnice je z autobusu vidět spousta políček s agáve – a to i na zdánlivě naprosto nepřístupných místech.

V Tehuantepecu přetrvává matriarchát: zapotecké ženy prý nosí těžké vlněné sukně a vládnou. My jsme toho z města TEHUANTEPEC ani z jeho obyvatel moc neviděli, protože jsme (ZASE) přijeli až po setmění. Hotel Calli je hezký moderní hotel mimo město s bazénem. Máme výhled na prostřední zahradu s bazénem. A do toho úplněk!

neděle

Odjezd do Chiapasu. CHIAPAS je stát (Spojené státy mexické!), kde se pořád něco děje. Protože to bude asi i nejchudší stát, tak se tam dějí věci obvyklé pro chudé oblasti. Povstání a revoluce a tak. Před šesti lety tam prý tehdejší president Carlos Salinas, který už končil druhé funkční období a tedy nemohl být znovu zvolen, vyprovokoval povstání. To následně potlačil, aby tak podle jednoho zvláštního článku ústavy („Dosluhující president, který potlačí povstání, může zůstat ve funkci ještě jedno období“) mohl ještě zůstat ve funkci. No a co myslíte: sotva jsme projeli Chiapasem, hned ten večer bylo ve zprávách, že je tam povstání. Jestli to není tím, že opět jeden president dosluhuje! Jenže nově zvolený president, Vincente Fox, se hned nechal slyšet, jestli to není příliš náhodná podobnost, a zřejmě tedy s toho nic nebude.

V Chiapasu se pěstuje káva a je to cítit i na její chuti. Ani před tím, ani potom jsme již tak dobrou kávu nepili. První větší město je TUXTLA GUTIERÉZ. Jen jej projíždíme, prý to je moderní město bez důležitých památek. (V průvodci se říká: „rychle dovnitř a ještě rychleji ven!“) Jedeme až do městečka CHIAPA DE CORSO, pár kilometrů na severozápad od Tuxtla Gutiérez. Zde vyrážíme na výlet do kaňonu Sumidero.

KAŇON SUMIDERO je asi 8 km dlouhý a až 1500 m hluboký. Projíždíme jím na lodi s tak silným motorem, že se příď zvedá více než metr z vody. Vidíme pavoučí opice, leklou rybu, orli, supi, volavky, říční pelikány a kormorány. Známým budeme říkat, že jsme viděli i krokodýla, protože těmi je řeka Grijalva pověstná. Ty si tedy jen představujeme, ale zato tu je vodopád, který se jmenuje Vánoční stromek. Je to vlastně jen takový pramínek, který stéká po skalní stěně, ale cestou si vytvořil přepady a převisy, obrostlé zeleným mechem, ze kterých jemně „prší“ do řeky. Celkový dojem opravdu navozuje, že na skalní stěně je vánoční stromek.

Na náměstí Chiapa de Corso se koná veřejný soud, kde místní „starší“ projednávají nějaký přestupek. Mají na sobě chlupaté černé houně (sarapes) a široké klobouky. Maličká holčička na mně chce, abych jí vyměnil desetifrank („cambio, por favor“), který jí asi někdo dal místo desetipesa, ale než spočítám, kolik to je na mexické peníze, tak je pryč. Jiné holčičky prodávají nejrůznější pletené a vyšívané náramky a pouzdra na brýle. Pak tam byl ušmudlánek a chtěl „uno peso“.

SAN CRISTÓBAL DE LAS CASAS je staré koloniální město nazvané podle biskupa Bartolomé de las Casas, který prý bojoval proti vykořisťování Mayů. Město je v horách. Je tu spousta kostelů, úzké uličky a v nich parkují auta. Nejživěji je na náměstích před kostely. Bydlíme v hotelu Moctezuma. V hotelu jsou pokoje umístěné na pavlačích kolem několika vnitřních patií, které jsou vyzdobené hliněnými hrnci. Máme veliký pokoj s třemi postelemi a s výhledem na střechy města – zdá se, že tu prakticky nejsou žádné vysoké budovy. V pokoji je poprvé voda jen tak v karafě, i když pečlivě uzavřené zátkou. Jinak byla v hotelech voda vždy v originálních lahvích z obchodu. Večer jsme se šli projít po městě, našli jsme poštu a poslali pohledy. Je tu hodně turistů, hlavně mladí lidé. A taky dost poměrně levných hotelů. Ulice tu jsou důsledně pravoúhlé, tak jsme šli nahoru a pak doleva a když jsme našli poštu, tak – abychom nešli stejnou cestou – zase doleva a ještě jednou doleva a pak zase doprava, a i když se mi to ani nechtělo věřit, byli jsme u hotelu. Bylo to moc fajn, se takto procházet po městě, ale byla veliká tma. V noci je poměrně chladno.

pondělí

Zajímavostí města San Cristóbal de las Casas jsou okolní tzotzilské a tzeltalské vesnice. Tzotzilové i Tzeltalové si zachovali autonomii: mají své vlastní zákony a kmenové náčelníky a území, kde žijí, je považováno za jejich území. Nosí tradiční oblečení, sarapes. My jsme po snídani jeli do SAN JUAN CHAMULA. Je to indiánská (Tzotzil) vesnička v horách, kde prý místní obyvatelé nesnášejí fotografování. Průvodkyně všechny DŮTKLIVĚ varovala, abychom sebou ani fotoaparáty a kamery nenosili, tak jsme jí poslechli. No, jako obvykle to bylo všechno trochu jinak!

Do kostela se smí pouze ve slušném oblečení a s písemným povolením starosty (není to vstupenka!), které lze (za úplatu) získat v místní turistické kanceláři. V kostele byla na podlaze tráva (někdo tvrdil, že to je jehličí), aby se svatí nenachladili, až půjdou okolo. Místní šaman tam zrovna léčil nějaké miminko, měl tam připravenou živou slepici, kterou chtěl obětovat. Prováděl nás tam takový malý kluk, který nám nakonec před kostelem „dovolil fotografovat“. Jenže nikdo neměl foťák. Ba jo, někdo ho měl. Ale my ne.

Přejeli jsme přes horu do další vesnice, Zinacantánu. Tam jsme navštívili kostel (nic moc) a kapli – ta už stála zato. Uprostřed je dlouhý stůl, kde se prý každou neděli dopoledne scházejí místní náčelníci, pijí kořalku posh a zpívají staré zpěvy. Vůbec, zdá se, že si tu náboženství velmi příjemně a nekonvenčně přizpůsobují svým potřebám. Zase něco, co by se Evropa mohla naučit! Jediným člověkem, kterého jsme ve vesnici viděli, byla prodavačka mandarinek.

Pak jsme se vrátili do San Cristóbal de Las Casas a šli jsme na indiánský trh. Trh je u kostela Santo Domingo a je tu hlavně pro turisty. Je to poslední možnost levného nákupu indiánských suvenýrů – na Yukatánu už ceny jen lezou nahoru. Děti a staré Indiánky jsou u autobusu dost neodbytné.

Následuje přejezd do Palenque (220 km). Briskní návštěva vodopádů AGUA AZUL. Je to 7 kilometrů dlouhá soustava vápencových kaskád v deštném pralese s neuvěřitelně modrozelenou vodou. Trochu nám to připomnělo Pamukkale. Tam, kde vodopády končí, je na louce udělané místo na pikniky.

Do Palenque jsme opět přijeli až za tmy. Palenque už je na Yukatánu! Bydlíme v opravdu přepychovém moderním hotelu Plaza, který je ale zcela mimo město. Náš pokoj má výhled na pastvinu, kde se pasou koně. Je dost teplo. Okolo je jen jeden další hotel a autoservis. A horká černočerná noc.

Ještě k cestám: v centrálním Mexiku okolo hlavního města a vlastně až do Tehuantepecu, a pak na Yucatanu jsme jezdili převážně po placených dálnicích. Velkou část cesty jsme ale absolvovali i po silnicích místního významu, u nás by se řeklo okreskách. Na těchto silnicích jsou v každé vesničce, i když jsou u silnice jen dvě nebo tři chatrče, tzv. topas neboli „ležící policajti“. Správně se tomu říká „zpomalovací pruhy“ a jsou to několik centimetrů vysoké asfaltové hrby, na kterých musí autobus chtě nechtě skoro zastavit a přejet je co nejpomaleji, aby si neutrhl tlumiče nebo hned celý podvozek. Je-li ve vesnici obchod nebo „stravovna“ stoprocentně je u takového topas, aby ji automobilista určitě nepřehlédl. Topas jsou vždy na začátku a na konci vesnice a často i mezi nimi.

Kromě topas se na cestě potkáte s vojenskými kontrolami, které se občas – hlavně na hranicích velkých měst a států – vyskytují i na dálnicích. Nejvíce jsme jich viděli v Chiapasu, kde probíhá neustálý boj mezi vládními vojáky a vzbouřenými zapatisty pod vedením „subcomandanta“ Marcose. To je pak uprostřed silnice betonový blok nebo jiná překážka a vozidla jí musí krokem objet po jakémsi nezpevněném „odstavném parkovišti“; okolo jsou z pytlů s pískem postavená kulometná hnízda s vojenskou posádkou. Náš autobus naštěstí takto zastavili jen dvakrát, jednou voják dokonce vlezl do autobusu, prošel jeho přední část a tvářil se důležitě.

úterý

Ráno po snídani odjezd na vykopávky do PALENQUE („místo každodenní smrti Slunce“). Tak tohle je opravdu paráda! Celý areál je schovaný v pralese (po kterém chodí Indiáni a uhrabují cestičky). Bohužel náš průvodce je strašně upovídaný a každý kámen popisuje tak podrobně, že jsem za půl hodiny utekl a procházel si to sám. Vždycky nám řekl pět nebo šest teorií a pak si je sám vyvrátil a uzavřel to teorií novou, která ale není dokázaná. První pyramidou po vstupu do areálu je 21 metrů vysoký Chrám nápisů (Templo de los Inscripciones). Má devět stupňů, protože číslo devět spojovali Mayové se smrtí a s bohy záhrobí. V pyramidě byla nalezena hrobka krále Pacala. Vstup do hrobky byl zakryt deskou s dlouhým nápisem. Ústřední stavbou areálu je Palác (El Palacio), s třípatrovou věží, snad observatoří. Na ochozu Paláce je vystaven obraz vytesaný do kamene (opět slyšíme osm teorií, abychom se dozvěděli, že nejpravděpodobnější je devátá), znázorňující (snad) korunovaci krále Pacala jeho matkou. Pacal vládl od devíti do 68 let! Ale to je zase jen jedna z mnoha teorií, nakonec to stejně asi bylo jinak. Na nádvoří je několik kamenných desek s vytesanými postavami (snad) zajatých válečníků. Mezi deskami jsou hieroglyfické nápisy, které zřejmě vysvětlují, o co jde. Nikdo je zatím nepřečetl. Zato my jsme se dozvěděli dalších šest teorií (správná byla pátá!).

Za potůčkem Otulul se rozkládá skupina „křížových“ pyramid: Chrám kříže (Templo de la Cruz), Chrám Slunce (Templo del Sol), Chrám rostlinného kříže (Templo de la Cruz Enfoliada). Každý chrám je na vrcholku jedné z pyramid. Jsou zakončeny typickými mayskými střešními hřebeny a uvnitř jsou kresby vytesané do kamenných desek. V Chrámu Slunce našel Erich von Däniken svůj obrázek kosmonauta. V Chrámu rostlinného kříže kresba zobrazuje muže s královskými insigniemi, obklopeného klasy kukuřice. Další mayské pyramidy, paláce, chrámy a věže ze 7. století jsou v okolí v pralese.

Vylezli jsme si na všechny nejdůležitější pyramidy, kromě Chrámu nápisů, který je uzavřen. (Průvodce Juan: „Hned jak se vrátíte domů, tak napište prezidentovi Mexika, parlamentu a armádě, aby Chrám nápisů zase otevřeli pro veřejnost!”). Kresby v ostatních chrámech jsou prý další obrazy krále Pacala vytesané do kamene, pokud to nejsou zase kosmonauti nebo snad Turci? Je tu i hřiště na tlatchtli (pelotu).

Zpět k autobusu jsme šli „procházkou pralesem“, tam jsme právě viděli Indiána s hráběmi, jak uhrabuje „prales“. Dozvěděli jsme se, že jakmile je jednou prales vypálený nebo jinak vyklučený, už nikdy nenaroste stejný, jen jakýsi „druhotný“ prales, který už ale není tak pralesovatý. U parkoviště je muzeum.

Následuje další dlouhý (300 km) přejezd do hlavního města státu, CAMPECHE. Založili jej Španělé v 16. století na místě mayského města Ah Kim Pech. Moderní hotel Debliz v Campeche je opět mimo město, ale již ne tak daleko, jako v Palenque. Opět tu je bazén, ale tentokrát jsme se nenechali zlákat. Raději jsme si nechali v hotelu zavolat taxík (prý je to tak bezpečnější) a jeli jsme do města. Campeche leží na pobřeží Mexického zálivu a je to nejstarší španělské město na Yukatánu. Má starobylé opevnění (Circuito Baluartes), které je zapsáno v Knize světového kulturního dědictví UNESCO. Mají o tom na náměstí bronzovou desku. No, město samo nic moc, skoro žádné obchody, po ulicích jako vymeteno, ale měli tu Vánoční trh – při 30 stupních Celsia! Měli tam hlavně dorty a vánoční ozdoby. Pak jsme šli na promenádu k moři, bylo tam moc hezky, i když už byla noc. S taxíkářem jsme se domluvili, aby pro nás v půl jedenácté opět přijel na náměstí, klaplo to a my byli za 10 minut v hotelu – a celé nás to stálo 2 dolary.

středa

Před hotelem prodávají obchodníci panamské klobouk (jipi), které se dají rolovat jako kus rohožky. (Campeche je známo svými panamskými klobouky, které se vyrábějí ručně v nedalekém Becalu v podzemních jeskyních, aby si uchovaly správnou vlhkost.)

Další místo vykopávek se jmenuje UXMAL [ušmal] (maysky „třikrát postavené“) a nachází se ve vnitrozemí Yukatánu. Paráda! Nejkrásnější je Kouzelníkova pyramida (Piramide del Adivino). Podle pověsti si jistá čarodějka vyseděla z vejce trpaslíka a rozhodla se jej udělat králem. Aby stávajícího krále v soutěži (to byla demokracie!) porazil, musel přes noc postavit pyramidu. Čarodějka to samozřejmě dokázala! Pyramida je 38 metrů vysoká a liší se od ostatních mexických pyramid tím, že má zaoblené rohy, resp. oválný základ. Vstupní brána do chrámu umístěného na vrcholku třístupňové pyramidy znázorňuje otevřená ústa boha Chaca. Pak je tam ještě Palác jeptišek (Cuadrangulo de las Monjas) – je to takový palác obklopující dost velké nádvoří, alespoň 50 x 50 metrů, možná více, a je nádherně vyzdoben kamennými reliéfy – hlavně hady! A také dvěma chřestýši, kteří se vinou po celé délce jednoho z průčelí. Na všech rozích jsou hlavy boha deště Chaca s rohy za ušima, sloním chobotem a tesáky. Chobot dolů znamená prosbu o déšť, chobot nahoru vyjadřuje díky za déšť. Španělům to prý připomínalo klášter, protože tam je spousta malých místností, jako klášterních cel, proto to nazvali Palácem jeptišek. Poměrně velké hřiště na pelotu (tlachtli) už má kamenné kruhy místo branek. Palác guvernéra (Palacio del Gobernador) je pověstný svým krásně zdobeným průčelím. Velká, též Papouščí pyramida (Piramida de las Guatemallas) leží jižně od Kouzelníkovy pyramidy. Napůl schovaný v džungli je ještě ne zcela odkrytý Dům holubů (La Casa de las Palomas). Ještě dále v lese je Palác falusu s fragmenty falických chrličů (asi).

Na oběd jsme šli do stylové „bambusové“ restaurace kryté palmovými listy. Prodávali tu ohromné (na velikost) koktaily: margaritu, piňa colada, sangría a další, asi tak litr, a to celé za 4 dolary. Kdo chtěl, mohl se jít do kuchyně podívat, jak vykopávají ze země kuře, které jsme pak měli k jídlu. Okolo restaurace je pak několik chýší jako prodejní stánky. Prodávají tu hamaky. (V oblasti se pěstuje henequén, sisalové konopí, které se, kromě jiného, používá na výrobu hamak.) Viděli jsme, jak se dělá mexická zmrzlina: dívenka tam měla velikou termokrabici s kostkou ledu a když přišli zákazníci, vzala takový malý kovový hoblík s kapsou a ten led jím naškrábala. Z té kapsy jej vysypala do sklenice a zalila různobarevným sirupem.

Večer jsme přijeli do Méridy. MÉRIDA je krásné a bílé město. Naopak náš hotel Maya Yucatan nic moc, zašlé koberce, klimatizace páchne a za oknem máme klimatizační zařízení pro celý hotel. V noci jsem honil komára. Hotel je asi tři bloky od hlavního náměstí a od katedrály. Stejně se ale musíme několikrát ptát policistů, než najdeme ten správný gryf“, jak hotel najít bez ptaní. Ulice jsou tu pouze číslované, sudé jedním směrem a liché napříč. Náš hotel má adresu 58x57, tzn. že jel na ulici Calle 58, u její křižovatky s Calle 57.

V Méridě jsme si vyměnili další peníze ($9,30 za 1US$). Bylo to v maličké směnárně za katedrálou svatého Idelfonsa. Prý je nejstarší na Yukatánu; byla postavena z odsvěceného mayského chrámu a na průčelí má ohromný španělský znak. Vypadá spíše jako pevnost. Uvnitř je dřevěná socha Krista spálenin (Cristo de las Ampollas), která již bez úhony přestála dva požáry katedrály, jen zčernala. Vedle kostela přes park je palác Montejo (Casa Montejo). Montejové byli španělskými místodržícími na Yukatánu. Na portálu Paláce Montejo jsou vyvedeni v kameni dva španělští rytíři v plné zbroji, stojící na hlavách poražených Indiánů. V Gubernátorském paláci (Palacio de Gobierno) jsou v patře na stěnách strašidelné obrazy popisující pokoření původních obyvatel Španěly.

Mimochodem, jednou jsme se průvodce zeptali, jaké jsou vztahy mezi Španěly – původními i současnými – a Indiány, případně míšenci. Tvrdil nám, že zde stále existují rozdíly a dokonce i jisté nepřátelství a že etnická příslušnost má i sociální dopady.

V turistických informacích jsme dostali mapu města. Večer jsme šli do města na nákupy. Bydlení v centru města má to tu výhodu, že se vždycky můžeme s nákupy vrátit do hotelu a pak zase vyrazit. V tržnici sice měli spoustu zboží, ale jinak jsem měl dost stísněný pocit. Dali jsme si tam v jednom bistru pečené kuře. Našli jsme obchod, kde za slušné ceny prodávali alkohol (v tržnici nevěděli, co za něj chtít!) a nakoupili už i domů a dárky (tequilu a rum pro dědu). Protože jsme už dopili whisky z domova, koupili jsme si i malou lahvičku tequily pro sebe. V parku mají takové dvojité esovité lavičky (confidenciales), jsou ze sádry nebo z kamene a jsou to takové dvě židličky tváří k sobě. Je to zajímavý pocit, když si na ní (do ní) dva lidi sednou. Večer tu je živý turistický ruch.

Mérida je město guajaberas, bílých košil přes kalhoty, které jsou velice oblíbené v celé Latinské Americe. Hned na náměstí proti kostelu jsme viděli jeden takový obchod. Ženy zase nosí huipil, bílou blůzku s výšivkami okolo krku. Před kostelem se večer objevily vozíky, na kterých pekli marqueritas, něco mezi palačinkou a oplatkou. Dále je Mérida hlavním světovým městem hamak. Je zde celá jedna čtvrt, kde se hamaky vyrábějí a na místě prodávají, ve všech barvách a ze všech představitelných materiálů.

čtvrtek

Cestou jsme se zastavili na mayském hřbitově (současném). Je zde vidět silný španělský vliv, schránky na mrtvé s dvířky ve tvarů domů, paláců a pyramid. Všechno hýří barvami. Hlavně tyrkysovou.

CHICHÉN ITZÁ. Největší a nejkrásnější komplex mayských a toltéckých památek. Jako obvykle tu jsou mraky turistů. Patří k památkám světového kulturního dědictví UNESCO. Američané mu říkají „chicken pizza“ a Jan Werich to prý překřtil na Čičenice. Je to síla!

Hlavní tu je Kukulkánova pyramida (Castillo). Kukulkán je mayským ekvivalentem Queztalcoátla, opeřeného hada, a prý to bylo jméno mayského vládce, který podle některých pramenů přišel z Tuly ve středním Mexiku. Na pyramidu jsem si vylezl, ale dovnitř jsme se neodvážil. No, neodvážil není to správné slovo, neměl jsem dostatečnou motivaci, abych tam lezl. Obvykle v pyramidách nic není, jen zase další pyramida, která je větší, než pyramida vnější. Zde se našla chodba vedoucí dovnitř do pyramidy. Je tam prý jedna komora a v ní socha boha Chac-Moola v životní velikosti. Na břiše drží obětní mísu, údajně na lidská srdce. V další komoře je jaguáří trůn, na kterém prý sedával král Kukulkán. Chodba je úzká a nízká, vlhká a horká a příkrá, no, kdo by tam dobrovolně lezl.

Kukulkánova pyramida je ta, kde „had leze z díry“!!! Jde o to, že při jarní a podzimní rovnodennosti (21. března a 21. září) vrhá devítistupňová hrana pyramidy stín na kamenné zábradlí podél schodiště vedoucí na vršek pyramidy, které je dolu u země zakončeno hadí hlavou. Jak slunce postupuje po obloze, stín se pohybuje a vytváří iluzi, že had (symbol plodnosti) slézá z hory a zalézá do země, aby jí oplodnil. Pyramida je 30 metrů vysoká a její hrany měří 55 metrů. Na každé straně vede nahoru 91 schodů, to je 364, a jeden schod nahoře k chrámu to završuje na 365 (dní v roce).

Palác bojovníků (Templo de los Guerreros) a vedle něj Palác tisíce sloupů (Templo de las Mil Columnas). Úchvatné! Ty sloupy! Je jich prý skutečně tisíc! Paráda! Pak je tam ještě observatoř: „dvoupatrový dort na kusu lepenky z krabice, ve které přišel“. Říká se jí Caracol (Šnek) a skládá se z několika klenutých sálu se spirálovým schodištěm vedoucím do nejvyššího patra. Úzká okna jsou směrována tak, že se jimi prý dal pozorovat pohyb Venuše. Pak tu ještě jsou Veleknězův chrám, Velká pyramida a Barevný dům (Casa Colorada). V prostoře mezi pyramidami se vyskytuje velice zvláštní jev: pokud člověk tleskne, vytvoří se jakási „dvojitá“ ozvěna, připomínající ptačí křik. Prý křik ptáka quetzala [kecala].

Mne nejvíce zajímalo hřiště na tlatchtli (pelota tomu totiž začali říkat Španělé, protože baskická pelota asi byla jediná míčová hra, kterou znali). Tady je to hřiště ale sakra velké, jako normální fotbalové hřiště, 146 metrů dlouhé a 36 metrů široké. Jsou na něm zachovány i kamenné kruhy v polovině postranních zdí, umístěné v osmimetrové výši. Cílem hry, ve které hrály dvě mužstva po 3-7 lidech s jedním kapitánem, bylo dostat tvrdý míč z kaučuku do kruhu (na Monte Albán a jinde, kde kruh není, prý stačilo vyhodit míč z hřiště na jeho kratší straně). Nesměli k tomu používat ruce ani nohy, prý jen hlavu, kolena, lokty, boky, atd. Kapitán se pohyboval na vyvýšené části pod kruhem a on to byl, kdo nakonec míč do kruhu dopravil. Co se dělo potom, o tom se informace různí: někdo říká, že vítězný tým (případně jen kapitán vítězného družstva) byl obětován. Zkrátka, že jim (mu) usekli hlavu, a prý to byla veliká pocta. Jiné prameny tvrdí, že obětováno bylo poražené mužstvo. Ale vzhledem k tomu, že vlastně nikdo neví ani to, jak se vlastně tlatchtli přesně hrálo, kdo to může vědět. Podél delší strany hřiště v Chichén Itzá jsou umístěné kamenné obrazy, které podle jednoho z výkladů znázorňují, jak kapitán vítězného mužstva právě usekl hlavu klečícímu kapitánu poražených. Z krku mu tryská šest (nebo snad sedm?) pramenů krve, každý zakončený hadí hlavou s dvojklaným jazykem na konci.

Mezi Kukulkánovou pyramidou a hřištěm je další stavba, nazvaná tzompatli. Je na ní vytesáno 5000 lidských lebek. Původně se prý jednalo o hlavy (lebky) popravených zajatců, umístěné v kamenném rámu.

Asi 10 minut od pyramid se nachází cenote neboli cisterna. Na Yukatánu totiž nejsou řeky a Mayové získávali vodu z podzemních nádrží (jeskyní), u kterých se propadl strop. Tato cenote nesloužila k odběru vody, je to ta slavná obětní cenote, do které svého času skočil Richard Haliburton. Je to díra v zemi o průměru asi 60 metrů. Hladina vody je v hloubce 25 metrů. Prý tam házeli panny a děti, aby přivolali déšť. Ale jednou se tam s bagrem vypravil nějaký bláznivý Američan, který si za 20 dolarů koupil těžební licenci, a žádné lidské kosti tam nenašel. Kdo ví? Quien sabe?

Přejezd do Cancúnu. Vlastní město Cancún je na pevnině a je prý jen ubytovnou lidí, kteří pracují v hotelech na „Hotel Zone“. Hotel Zone je dlouhá řada hotelů postavených na původním ostrově u Cancúnu (který byl dvěma mosty spojen s pevninou a je od ní oddělen lagunou Nichupté), kde se vlastně odehrává veškerý život v Cancúnu. Moc jsme z Cancúnu ovšem neviděli, jen jsme jej jednou projížděli. Ten ostrov, Hotel Zone, jsme také jednou projeli z jihu na sever při naší cestě na Isla Mujeres. My jsme jeli dál asi 40 km na jih, přes Puerto Morelos do Playa del Carmen, kde je umístěn náš hotel.

Hotel BRAVO CLUB EL MANDARÍN. Když se jede na jih, tak je nalevo od dálnice, takže se na nebližší otočce musíte vrátit do protisměru a pak teprve zajet na cestu do hotelu. U silnice je brána se závorou a hlídač dovnitř nikoho cizího nepustí. Jinak tam široko daleko nic není. Pokud chce někdo cestovat, jezdí z hotelu mikrobusy do Playa del Carmen a odtud se pak dá jet linkou kamkoli dál. Hotelový komplex je asi kilometr od silnice, která vede mezi dosti hustým porostem. Na cestě je několik „topas” (ležících policajtů). Pak se přijede před ústřední budovu, která má ohromnou otevřenou halu s proutěnými a čalouněnými křesly a lehátky a kde je i recepce. Za recepcí je několik společenských místností, velký divadelní sál asi pro 200 lidí, herny a obchody. Na druhé straně je ohromná jídelna asi pro 500 lidí, bar a další obchody. Divadelní sál a jídelna tvoří dvě křídla, která spolu s hlavní budovou obklopují velmi příjemné atrium otevřené přes přírodní divadlo (amfiteátr) směrem k moři, do veliké zahrady s asi 40 domky. V každém z nich (jsou-li všechny stejné) jsou 4 apartmány v přízemí a 4 apartmány v patře. Celkem 320 luxusních pokojů různé velikosti. My jsme měli pokoj s dvojitou postelí, umývadlem a koupelnou se záchodem a bidetem.

Hned při příjezdu každý dostane na zápěstí červený plastikový náramek, který se nedá sundat. Od toho okamžiku za jídlo ani pití v hotelu nezaplatí ani peso. Však také jeden den přijde na 250 dolarů.

Zde jsem i já po dvou týdnech bezproblémového putování okusil, co to je „Moctezumova pomsta“. Ještě v noci se mi udělalo špatně a ráno jsem byl jako zmlácený. Buď to bylo z jídla, nebo z alkoholu, nebo to mohl být i bidet, který jsme měli v koupelně. Dodatečně jsme si uvědomil, že když nám nedoporučovali „pít“ místní vodu, protože má pro nás nezvykle vysoký obsah některých „šaraticezódních“ solí, tak měli na mysli, že se tato voda nesmí dostat do střev. A střevům je jedno, kudy se ta voda do nich dostane.

pátek

Výlet lodí na ISLA MUJERES. Isla Mujeres je ostrov severně od Hotelové zóny. Jeli jsme mikrobusy až na její konec, tam už se skoro sbíhá Mexický záliv s Karibským mořem. Takže jsme dojeli k přístavu – asi 40 km od hotelu. Přívozní loď jezdí každou hodinu a plavba trvá 45 minut. Loď je to veliká, několikapatrová, ale lavice byly tak blízko u stolů, že se tam vůbec nedá vejít. Po lodi chodili náhončí a snažili se sehnat zákazníky na podmořský lov, výlet „ponorkou“, lodí se skleněným dnem, a na podobné atrakce.

Po vystoupení z lodi jsme šli na pláž a vykoupali jsme se. Oběd byl pod ohromnými přístřešky u pláže, kamenné stoly a lavice, bufet s různými lahůdkami. Pak jsme zase lodí popojeli „do města“. Tam se na nás zase pro změnu vrhli místní taxikáři a nájemci skůtrů. Ostrov je nevelký a asi to není špatný nápad, projet si jej na skůtru. Na zpáteční cestě opět bylo spoustu pití a tentokrát i tancování. Na naší palubu přišla kapela a s ní všichni cestující, hlavně veliká skupina Brazilců, kteří celou cestu tancovali a zpívali a bavili se.

sobota

Dnes je volno. Šli jsme k moři a pobyli tam celý den. Je tu bílá pláž se velmi jemným pískem, krásná čistá a teplá voda, na pláži jsou lehátka a slunečníky. Se slunečníky je to dost dobrodružství: všimli jsme si, že zvláště Němci (těch je to poměrně dost) přijdou hned brzo ráno a ručníkem si obsadí lehátka pod slunečníky. A to přesto, že jsou všude nápisy, aby si hosté takto lehátka nezabírali, jinak že má obsluha právo jim ručníky zabavit. Ručníky: společně s klíčem od pokoje jsme dostali dvě kartičky, poukázky na ručníky. (Ručníky z pokoje – jako ostatně všude, kde jsme dosud byli – se k moři brát nemají.) U bazénu je srub, ve kterém vám kartičku vymění za ručník a po odchodu z pláže zase ručník za kartičku. Je to pohodlné a – pokud se ručníky každý den perou, a zdá se, že ano – i hygienické.

Bazén je poměrně dost velký a zdá se, že řada lidí dává přednost plavání v bazénu před koupáním v moři. Přímo u bazénu je i jacuzza. Dost velká, asi 5 metrů v průměru. Myslím, že se ani nevypíná, pořád „vaří“.

Přímo na pláži stojí velký dům, ve kterém jsou služby: plachetnice, surfovací prkna, akvalungy, atd., a také sprchy. Ty jsou poněkud schované, takže si nejsem jist, zda jsou určené pro obecné použití, ale asi ano, protože (a) jsem žádné jiné sprchy na pláži nenašel, a (b) nikdo mně nikdy nic neřekl, když jsem se tam chodil sprchovat. Část moře u pláže je ohrazena velikými pytli s pískem, které tvoří jakousi hráz, asi proti vlnám. Na první pohled to vypadalo jako ohromné betonové bloky.

neděle

Dnes jsem jeli na poslední výlet. Opět se jelo několika mikrobusy, asi 40 kilometrů na jih, do Tulumu. U parkoviště je velké tržiště se suvenýry, ale ceny jsou mnohem vyšší, než ve vnitrozemí. Místní Indiáni nabízejí trička za „one dollar”, ale když zareagujete, tak z nich vypadne, že „mají na mysli mayský dolar”, který je podle některých 70 pesos a podle jiných až 120 pesos. Pak je tam též sloup, na kterém vystupují „voladores”. Tato podívaná je pozůstatkem starobylého kultovního rituálu na oslavu boha plodnosti Xipe Toteca a nazývá se „danza del voladores“. Voladores, neboli létači, jsou to čtyři muži v tradičních kostýmech, kteří podle svého jména „létají” okolo tohoto sloupu. Vlastně jich je pět, ten pátý (caporal) stojí na vrcholku sloupu, hraje na píšťalu (puscol) a tluče na bubínek. Těchto pět mužů vyleze na vrcholek sloupu, kde si čtyři létači namotají svá lana na dřík sloupu. Pak si sednou a čekají, dokud jim jejich kolegové na zemi nedají znamení, že už od přihlížejících vybrali dost peněz. Pak se létači zvrátí dozadu a vlastní vahou, tahem za lana, pomalu konstrukci na vrcholku sloupu roztočí. Tím se jejich lana odmotávají a oni se pomalu, ve třinácti otáčkách, snášejí hlavou dolů k zemi. Třináct otáček proto, že čtyřikrát třináct je 52, a 52 je magické číslo.

Do „hradiště” se vstupuje dírou v kamenné hradbě. TULUM, původně Zama, „město ranních červánků“, patří k nejkrásnějším předkolumbovským památkám. Také je to prý jediná památka, které nebyla doposud rekonstruována. A do třetice, je to prý jediné mayské hradiště, které stojí na břehu moře. Ze tří stran je chrání hradby, ze čtvrté moře, které se ještě před pobřežím rozbíjí o val podmořských útesů. Jistý archeolog prý umístil do dvou oken Paláce (El Castillo) mířících na moře lampy. Jejich paprsky se protnuly přesně na místě, kde je v podmořských útesech průchod. Moře je modré a krásné a nad ním se na vápencových útesech tyčí chrámy a paláce. V Tulumu nejsou chrámy na pyramidách, ale na nízkých terasách. Asi v centru stojí Dům padajícího boha (Templo del Dios Descendente), na jehož portálu je vyobrazen okřídlená postava visící hlavou dolů. Snad to má znamenat Slunce zapadající do moře. Jiná teorie naznačuje, že jde o Včelího boha. Med je prý stále důležitou složkou stravy místních obyvatel. Vedle Paláce je Chrám hvězdy (Templo de la Estela) a hned naproti němu, na druhé straně malé ale nádherné pláže, Chrám větrů, kde podle zvuku větru prý Indiáni odhadovali, zda přijde hurikán.

V Tulumu jsme potkali i několik leguánů. Jeden byl zvláště velký, ležel pod keřem a vůbec se nehýbal. Uviděla ho Ivanka. Myslel jsem, že je to kus dřeva, jenže on se za chvíli pohnul. Byl skoro metr dlouhý a podíval se na mne.

pondělí

Po snídani odjezd mikrobusy na letiště. Přestože venku je vedro, na letišti v Cancúnu byla díky klimatizaci pěkná zima. Let se společností Mexicana č. 362, odlet 14,45. Do Mexico City jsme přiletěli po páté hodině, vyzvedli jsme si zavazadla, protože nám je v Cancúnu odmítli odbavit až do Prahy, a přešli jsme do jiné části letiště.

Pak jsme měli do odletu ještě spoustu času (asi 4 hodiny). Zbývající mexické peníze jsme vyměnili za dolary: zbylo nám totiž asi 400 pesos, protože jsme původně měli platit ještě další letištní taxu, 190 pesos na osobu.

Letí se Boeingem 747 Jumbo. Let byl zase strašně a nekonečně dlouhý. Dávali „jen” dva filmy a opět pouze ve francouzštině a ve španělštině. (No, myslím, že jeden snad měl anglické titulky). V Paříži nám před očima rozbili letadlo, kterým jsme měli letět do Prahy. Byl to let AF 2282, v 15,30. Odletěli jsme asi s hodinovým zpožděním, úplně jiným letadlem. Když jsme pak v letadle chtěl šampaňské (British Airways vždycky servíruje šampaňské, když má let zpoždění), letuška si řekla o 30 franků. Tak jsme si místo toho dali červené víno a dobře jsme udělali: bylo to beaujolais nouveau.

(©2000, Ladislav Osvald)

Na mojí stránku

To my site